Pražský primátor Pavel Bém si zahrál na spisovatele a připravil pohádkový sešit plný postaviček, které nápadně připomínají politické soupeře ODS. V hejkalovi, který se chce stát králem Pazdrátkem Uječeným I., se dá poznat Jiří Paroubek, v ohnivém plivníkovi zase příslušník komunistů. (celou pohádku o hejkalu Pazdrátkovi čtěte zde)
Primátor předsedu ČSSD Paroubka, s nímž na magistrátu dva roky vládl, vykresluje jako divého muže, který "hřímal, pištěl nebo podlézavě drmolil, dokud lidi neuondal".
Rudý ohnivý mužík skončí v řece...
V jiné figurce, ohnivém mužíkovi Půllíčkovi, naráží dvojka pražské kandidátky za ODS na komunistického funkcionáře. Plivník lidem zakazuje cestovat do zahraničí a oni se ho bojí. Nakonec mladý student Jonáš vymyslí způsob, jak se tyrana zbavit: vyprovokuje ho, aby skočil z pražského mostu Legií do řeky Vltavy. Voda ohnivého mužíka uhasí a je po něm.
"Dejte si pozor, ať ty jiskřičky, co po Půllíčkovi zbyly, zase někdo nerozfouká, protože i z malé jiskřičky může být velký fajrung," varuje mladé na závěr Bém zřejmě před rizikem menšinové vlády Jiřího Paroubka s podporou komunistů.
...vzteklá víla, zelená Kopřiva, zase v nádivce
Hlavní postavou další pohádky, ve které se otírá Bém v náznacích o Stranu zelených, je neustále naštvaná, žahavá víla Kopřiva. Stále se jí něco nelíbí, Bém ji popisuje jako sice maličkou, ale ostrou a zelenou. Každého by prý hned požahala, poštípala a spálila.
Ani jí nečeká dobrý konec. Bém nechá babičku Vařečkovou zelenou léčivku otrhat a udělat z ní nádivku. "Mráz sice kopřivu nespálí, ale na pekáč je krátká," uzavírá moudrý stařeček osud zlostné víly a těší se, jak pochutná na nádivce.
Matka Paroubková před objektivem, i s dcerou
To manželka předsedy ČSSD Petra Paroubková se rozhodla místo psaní zapózovat fotografovi. Stala se tváří knižního průvodce mateřstvím. Třísetstránkovou knihu, na jejíž obálce se směje Paroubková s dcerou Margaritou, budou socialisté rozdávat na mítincích.
A hned se objevily nejasnosti okolo financování. Paroubková nejprve na dotaz MF DNES tvrdila, že s knihou vydanou serverem www.babyweb.cz nemá po finanční stránce nic společného. Až později po asistentce vzkázala, že vydání knihy platila ČSSD.
"Knihu jsme vydali v nákladu deset tisíc kusů, pět tisíc od nás Petra Paroubková odebrala. Platila to sociální demokracie," přiznává majitel webu Lukáš Nádvorník.
"Nám se myšlenka od začátku líbila, paní Paroubková je členkou sociální demokracie a od začátku bylo jasné, že bude v kampani vystupovat," říká šéf kampaně sociálních demokratů Jaroslav Tvrdík.
OHNIVÝ MUŽÍK PŮLLÍČKOOhnivý mužík Půllíčko nebydlel v Praze jen na jednom místě. Pobíhal po celém městě a prskal okolo sebe červené jiskřičky. Ze všeho nejvíc chtěl uchvátit všechno svým červeným ohýnkem, spálit to a pak si poskakovat a rochňat se v hromadě popela. To se mu líbilo – mít okolo sebe všechno šedivé. "Tak mám všechno ve své moci! Popel rozfoukneš, můžeš si s ním dělat, co tě napadne a on nenadělá nic. Navíc na tom šedivém pozadí krásně vynikne má červená záře," pochvaloval si Půllíčko, který také rád vedl plamenné řeči. Byl sice maličký, ale o to nenasytnější. Lidé se ho moc báli, protože už mnoho z nich připravil o obydlí nebo o věci, na kterých jim záleželo a které měli rádi, některé dokonce o život. Půllíčko šikovně strašil a vyhrožoval, že kdo ho nebude poslouchat, v šedivý stín ho promění a vedle něj pak bude zářit ještě víc, než zářil. Jenomže když to trvalo moc dlouho, lidé začali být nespokojení. Zatím jen potichu a potajmu, aby je rudý plivník neslyšel, si začali šeptat: "Přeci musí být nějaký způsob, jak se toho malého červeného zlolajníka zbavit. Všemu se ten nezmar drzý dokázal vyhnout a ubránit," přemýšleli smutně a beznadějně. Slyšeli, že takových ohnivých mužíků, jako byl Půllíčko bylo po světě víc. A tak začali opatrně zkoumat, jak si s Půllíčkovými bratry poradili jinde. Posílali tajné dopisy a vzkazy s otázkami, ale aby o nich ohnivák nevěděl, protože by jim je spálil a rovnou by namašíroval k nim a ještě by jim zchvátil domeček přednostně. Stařeček Osud už se na to nemohl dívat. Rozhodl se proto lidem posílat našeptávací myšlenky. A ty hned začaly dělat svou práci, kterou bylo vnuknout nápad. "Já vám řeknu, že už mně ten Půllíčko jde pěkně na nervy," polohlasem se říkalo po ulicích, hospodách, kancelářích i obchodech. "No jo, kdo je na to zvědavý, na to jeho věčné vyhrožování a chvástání a hloupé řeči," povídali si lidi, ale pořád se trochu báli, že k nim Půllíčko přiběhne, všechno jim sebere a promění v popel. Až pak jednou stařeček Osud poslal odvážnou myšlenku mladému studentovi Jonášovi, který se učil na pana doktora: "Já vám řeknu, v čem to je, ta Půllíčkova síla! Hloupý je a drzý. A živ je jen z toho našeho strachu, ten ho posiluje, tím roste a nadouvá se čím dál víc. Když se ho bát přestaneme, uhasne jak nic," vykládal Jonáš na potkání. Spousta lidí se chytala za hlavu a rychle utíkala od Jonáše pryč, jak když do nich střelí. Báli se, že je s buřičem zahlédne Půllíčko a naplive své červené plamínky a jiskřičky na jejich domovy, nebo dokonce na ně samotné. Ale spousta lidí zase začala přemýšlet o tom, co jim Jonáš povídal. "Opravdu, vždyť my jsme jak králíci, na které někdo zadupe, čeho se bojíme, vždyť je to jen plamínek a na každý plamínek něco platí, teď jen vymyslet, co na něj bude platit vůbec nejlíp," napadalo čím dál tím víc lidí. A tak se ti, které to napadalo, začali – zatím tajně – scházet a dávat hlavy dohromady. Jednoho slunečného dne tak sedí pár kamarádů na ostrově Žofíně, a povídá si. A že jak by to bylo pěkné, kdyby se lidi toho Půllíčka zbavili a mohli si po Vltavě odplavat až do Hamburku k moři a v něm se vykoupat. Půllíčko totiž nechtěl nikoho pustit nikam, kde by se mohl radovat a kde nebydleli jeho ohniváčtí příbuzní. Bál se, že by lidi poznali, že se lépe žije bez jeho ohnivého šikanování a že by se mu pak rozutekli, a on by neměl co podpalovat. A jak ti mladí koukají na Vltavu, uhodí se Rozárka, co se učila na učitelku, do čela. "Vždyť je to jen ohýnek, ve vodě přece zhasne!" "Inu to je pravda," rozhlíželi se po sobě ostatní a začali se usmívat. "Jsi jenom malý, hloupý ohýnek, dobrý sluha špatný pán, tak teď pojď sloužit ty nám," utahovali si z Půllíčka už všichni. Ohnivák je slyšel a strašlivě se rozzlobil. "Za tohle vás ztrestám! Taková opovážlivost! Jak si to dovolujete, holoto studentská, urážet můj majestát!" rozkřikoval se Půllíčko a běžel po mostě k Národnímu divadlu. Hrozil u toho mladým svou ohnivou pěstičkou a vzteky byl bez sebe. "Tak si pro nás pojď, ty pazgřivče uječená," pokřikovali študenti a popichovali ho co možná nejvíc. Půllíčka chytil amok a v něm zapomněl, že nemůže do vody. A jak se tak vztekal a chtěl být co nejdřív u omladiny, která se mu smála, místo aby se ho bála, skočil z mostu, a že k mladým doplave. Jen to po něm zasyčelo. Studenti nejdřív úplně oněměli, ale pak říká Jonáš: "Je po něm. Zhasnul a je pryč!" Všem se na najednou lépe dýchalo a radost byla všude tuze veliká. Každý si mohl říkat, co chtěl, jet si, kam chtěl, a žít si, jak chtěl. Na kamenném zábradlí ale zůstalo po Půllíčkovi pár jiskřiček. Stařeček Osud se radoval se všemi lidmi, že je Půllíčko a jeho sužování a otravování konečně pryč. Přeci jen byl ale moudrý, a proto raději varoval: "Dejte si pozor, ať ty jiskřičky, co po Půllíčkovi zbyly, zase někdo nerozfouká, protože i z malé jiskřičky může být velký fajrung…" A tak teď všichni musíme hlídat, aby se Půllíčko, třeba proto, že nebudeme dost opatrní, zase nevrátil a nezačal zas svým kouřem všechny dusit. Pavel Bém |
VZTEKLÁ VÍLA KOPŘIVAVe velkém a krásném parku, kterému se říká Stromovka, bydlí spousta strašidýlek, víl, skřítků, pidimužíků, bludiček, rarášků a plivníků. Většina z nich je hodná, lidí se bojí, a tak se před nimi schovávají a utíkají. Scházejí se v noci a povídají si o tom, co za celý den viděli. Mají své místečko pod velkou a starou vrbou a tam chroustají oříšky, co nestihly sežrat veverky, nebo popíjejí kapky z kalíšků zvonečků a hluchavek. "Dneska jsem celý pošlapaný," stěžoval si travní mužíček docela spokojeně. "Bylo krásné počasí a lidí bylo jak na procesí," pokračoval a masíroval si malé zelené nožičky. "Já jsem taky spokojený, vylezlo na mně spousta omladiny a nikdo ani větvičku nezlomil, dávají si, caparti, docela pozor!" pochvaloval si stromový mužík Smrčka. Jenom žahavá a zlostná víla Kopřiva se pořád kabonila a nadávala jako špaček. Byla celá taková jakoby ostrá a zelená, maličká sice, ale hned tak si na ni nikdo nepřišel. Každého, kdo se k ní nešikovně přiblížil, hned požahala, spálila a poštípala. "Já teda nevím, proč bych se měla já rozhlížet, jestli já někde nepřekážím, když já tady vyrostla a bydlím tu odnepaměti," kroutila pusinkou plnou žahavých jazýčků Kopřiva a vyplazovala je na všechny strany. "Počkej, ty jedna metrnice, však on tě jednou někdo srovná, že se divit nepostačíš," prorokoval pan Jahoda Lesní, který byl zase sladký až moc. A tak si tak ve Stromovce pidižvíci, víly i skřítci žili, v zimě o maličko hůř, protože jim bylo chladno, ale na jaře, v létě a na podzim moc pěkně, protože se jim líbilo pozorovat, jak se do jejich stromovkovského království chodí bavit a těšit lidi, děti a jejich pejsci a jak je tam všude veselo. Jenom ta Kopřiva, ta se občas vztekla a poradila svým rostlinkám, aby žahaly každého, kdo se k nim přiblíží. A tak třeba jezevčík Josef, který se šel napít k potoku, dostal lístkem po čumáčku a kňoural a kňučel, dokud ho žahnutí pálit nepřestalo. Jednou na jaře, když už svítilo sluníčko o sto šest a rostlinky, o které se starali jejich malí ochránci, už rostly jako z vody, se vydala na procházku Stromovkou babička Vařečková se svými vnoučky Matoušem a Adélkou. Děti zlobily a honily se, babičku neposlouchaly a každou chvilku udělaly nějakou neplechu. Matouš najednou zahnal Adélku do vysoké trávy u jezírka a holčička upadla ručkama rovnou mezi mladé kopřivy. Celou ji požahaly a děvčátko se tuze rozplakalo. "Au, babičko, to ale svědí a štípe, já to nevydržím, proč jsou vůbec takové kytičky, které nejsou ani pěkné, ani nevoní? K čemu jsou dobré?" fňukala Adélka a škrábala si popálené ručičky. "Všechno zlé je k něčemu dobré, Adélko," pohladila babička Vařečková po vláskách Adélku a usmála se. "Jo? A k čemu může být dobrá taková pitomá kopřiva?" ptal se Matoušek, a neodvážil se k ní přiblížit na míň než metr. Babička Vařečková už byla stará paní a mnoho toho věděla. Třeba o tom, že víla Kopřiva je povýšená a pyšná a zlostná až běda. A tak najednou dostala nápad. "Víte, kam nejlíp s nadutou rostlinkou, děti? Do nádivky!" Babička si přetáhla rukáv až do dlaně a opatrně pár kopřiv utrhla. "To byste neřekly, jak kopřivy chutnají, když se použijí jako koření. A když se na ně jde opatrně, ani požahat vás nestihnou, potvory pálivé," smála se paní Vařečková a děti také. Víla Kopřiva se mohla zbláznit, co že je to za drzost, se kterou jí někdo trhá rostlinky, ani se nepožahá a ještě si na nich pochutnají! Ale už bylo pozdě – kopřivy šly brzy do trouby a bylo po jejich zlé síle. "Mráz sice kopřivu nespálí, ale na pekáč je krátká," usmál se už jen stařeček Osud a těšil se, jak si pochutná na jarní nádivce své kamarádky, babči Vařečkové. Pavel Bém |
