Stačí si připomenout seriál nechutných výroků z posledních let.
Nejde však o to, jestli je politik nadán smyslem pro humor. Potíž je spíše v tom, jestli v roli baviče vystupuje na scéně, nebo ji spontánně hraje v zákulisí.
Rozlišit jeviště a šatnu jako dvě místa vyžadující rozdílné chování patří přitom k základním sociálním dovednostem. Nezvládnutí tohoto umění otci národa je očividné.
Není však nutno kvůli každé větě, která vyjde z politikových úst, propadat tísni. Pokud jde o neveřejné tlachání, není to moc slavné nikde. I veličiny světové historie se dopouštěly nepublikovatelných výroků (které pak byly pochopitelně časem publikovány).
Velká trojka
Tak například za setkání velké trojky Stalina, Roosevelta a Churchilla se americký prezident občas spojoval se Stalinem proti britskému premiérovi.
V Teheránu tak Stalin například navrhoval, že po válce by to chtělo popravit padesát tisíc německých důstojníků. Churchill byl proti. A Roosevelt, aby Churchilla poškádlil, navrhl takzvaný kompromis, že tedy popravených bude jen 49 tisíc. Britský premiér se tehdy moc nesmál.
Když v roce 1984 americký prezident Reagan žertoval během zkoušky mikrofonu s rozhlasovými techniky o bombardování Ruska, netušil, že jeho slova budou navěky zaznamenána.
Pokusem o vtip byly prý i věty ruského prezidenta Putina. Ten když mluvil s izraelským premiérem Olmertem, neodpustil si narážku na prezidenta Izraele vyšetřovaného kvůli údajnému znásilnění: "Je to opravdový chlapík! Znásilnil deset žen! Nikdy bych to od něj nečekal, všichni mu závidíme."
Jenže to všechno jsou výroky, které nejsou určeny pro veřejnost. Nemusíme si dělat iluze o tom, jak se v bezpečné vzdálenosti od svých klientů baví někteří lékaři, faráři, učitelé, číšníci nebo uklízečky. Většinou to však nebude nic jiného než výrazy normálního odstupu nebo aspoň "vypouštění páry", když už je toho na dotyčné moc.
Od politika čekáme totéž, co od nich, totiž aby navenek vystupoval jako slušný chlapík nebo dáma a divné řeči si nechal na doma.
Jestliže už i děti poznají, že premiéři nebo ministři mají způsoby, které by jim učitelka nebo skautský vedoucí netrpěli ani minutu, je to zlé.
Ale ani my, prostý lid, nejsme bez viny. Komplikujeme politikům práci tím, že je současně považujeme za baviče. "Nemá charizma," zní obvinění, proti kterému nefunguje žádná imunita.
Tím jim mydlíme schody, protože pro skutečné bavičství je nezbytný talent. Když se do toho někdo dá jen kvůli tomu, že "se to čeká", dopadne jako instalatér, který se pokouší stát se na vlastní pěst pyrotechnikem.
Herec Reagan
Ronald Reagan byl ve výhodě, vždyť to byl herec. Během volební kampaně reagoval na výtku, že je ve srovnání s protikandidátem Walterem Mondalem příliš starý, výrokem: "Nebudu dělat z věku téma této kampaně. Nechci z politických důvodů útočit na mládí a nezkušenost mého oponenta."
Představme si, že by otázku "nejste na to už příliš starý?" někdo položil letitějším českým politikům. To by mnohdy zavánělo hrozbou žaloby nebo – v lepším případě – klopotným sháněním lékařských potvrzení.
Když někomu není shůry dáno, dopadá jako předáci normalizace. Pokus o vtip je zároveň urážka a výhrůžka. "Kam ďábel nemůže, aspoň zasmrdí," dehonestoval "nepřátele" Gustáv Husák. A sál se smál. (Běda, kdyby ne.)
Prostě když se z baviče stane politik, má větší šanci na úspěch, než když se politik pokouší přeškolit na baviče. Politici by udělali lépe, kdyby se drželi zkrátka.
A když už chtějí nás i sebe bavit, ať ti méně nadaní upustí od improvizací a konečně si na vtipy najmou profesionály. Všem se jen uleví.
