Odpověď na něj padla špatná - Hitler se jako předseda koaliční vlády nepolidštil. Lidskou tvář naopak ztratili jeho koaliční spojenci. Mnozí ztratili i život. Se svými čtyřiceti procenty dokázal Hitler neblaze změnit nejen Německo, ale celý svět.
Komunisté usilují o vysoká místa ve sněmovně, ve vyšších úřadech, nahoře u státu. Myslí, že je demokratické, aby je dostali. Argumentují svými procenty. Ta procenta však říkají pravý opak: Pozor, zadržte je. Demokratické není pomáhat osmnáctiprocentnímu tumoru vzhůru. Pro dvaaosmdesát procent je to úkol: Nepusťme je tam. Osmnáct procent přehmatů přece neopravňuje zlo, aby bylo.
Hitlerovy plebiscity neznamenaly, že je demokratické Hitlera mít, nýbrž že většina německého národa se tragicky mýlila. Ten omyl, kdysi možná obtížně viditelný, je pro nás, poučené historií, už zřetelný bez pochyb. Vždyť dějiny nacismu známe celé. Celé známe i dějiny komunismu. My. Osmnáct procent našich spoluobčanů nikoliv.
To však není důvod, abychom komunistům popřávali výsluní. Jsou normální demokratickou stranou jen do té míry, do jaké jsou i různé postnacistické deriváty reprezentanty demokracie. Nazvat sám sebe komunistou, nacistou, fašistou může dnes jen člověk, který se od těch hnutí neodpojil a cosi v nich stále ještě hledá. To hledání mu svobodná demokratická země umožňuje, ale není žádný důvod, aby jeho objevy tlačila do popředí. Osmnáct procent není žádný odpustek, který komunisty propustí z lavičky hanby.
Jeden důvod tu však je: právě těch osmnáct procent hlasů. To je dosti plná peněženka do příštích obchodů. Není proto nutné říkat, že komunisté mají na vysoké funkce demokratické právo. Nemají. Je pravdivější říkat: My potřebujeme hlasy komunistů, a proto jim dáme funkce. Vymlouvat se, že je konec ideologií a že komunisté jsou dnes něco jiného než dřív, je naivní. Vždyť se jmenují komunisté - a to už je ideologie. Když někdo říká, že je komunista, není důvodu nevěřit mu to.
Co to je za grotesku říkat komunistům: vy už nejste komunisté? Sociální demokraté je možná budou potřebovat. Přiberou je do hry. Byl by to kormutlivý pohled: do jedné bedny padají hlasy Grebeníčka, Špidly, Svobody a Marvanové. Kritici čtyři roky vrhali na opoziční smlouvu nadávku Národní fronta. Teď ji máme na dosah. I s kritiky v ní.
