Policisté své oběti neevidují

Zatímco své hrdiny, kteří zemřeli ve službě, má policie přesně zapsané, počet lidí, kterým přivodil smrt policista, nikdo neeviduje. MF DNES spočítala, že od roku 1994 policisté ve službě připravili o život minimálně šestnáct lidí.

 A v polovině případů to nebyli zločinci, ale lidé, kteří se ke střelbě náhodou připletli.

"My to číslo neznáme. Ty případy se neevidují," řekl Zdeněk Zelenka z policejního prezidia.

Čím to, že policejním střelcům občas "ujede ruka"? Některé případy ukazují, že část z nich z nedbalosti porušuje předpisy, další přeceňují své schopnosti.

Například mělnický dopravní policista Vladislav Patera se před necelými čtyřmi roky vyklonil z jedoucího služebního vozu a začal pálit po jiném autě. Nikdy to netrénoval, a tak místo druhého automobilu zasáhl šestačtyřicetiletou ženu, jejíž příbuzní se dodnes soudí se státem o výši odškodného.

"Střelba z jedoucího auta je oříškem i pro zkušené střelce ze zásahových jednotek," upozorňuje Lubomír Znojil, který učí střelbu na brněnské střední policejní škole.

Policisté sahají po služební zbrani v průměru každý druhý den v roce. Loni ji použili ve 177 případech. Neznamená to však, že z ní automaticky stříleli. Podle zákona mohou zbraň použít jako odstrašující prostředek.

Policista jim zabil mámu. Omluva nepřišla
Pozůstalí často považují omluvu policie, odškodnění a trest u soudu pro policistu za nedostatečný.

Jaroslava Svobodová z Mělníka by ze svých synů měla radost. Zatímco starší Petr se stal biologem a pracuje v laboratoři ve Švýcarsku, mladší Miroslav dnes vytváří projekty pro pražskou počítačovou firmu.

Radost by mohli mít i oni z ní. Bývalá zdravotní sestra si dodělala vysokou školu a nastoupila jako vedoucí mikrobiologické laboratoře. Pak však její život ukončila ruka policisty. Šlo o onu ženu, kterou zastřelil v Mělníku omylem 16. července 2001 dopravní policista Patera.

Rodiny Paterových a Svobodových se na malém městě od vidění znaly. Důstojné osobní omluvy od Patery se Svobodovi nedočkali. Nejsou si však jisti, zda by ji přijali.

"Poslal nám doporučený dopis, který jsme si nevyzvedli. Předpokládali jsme, že přijde osobně a přibouchneme před ním dveře, ale nepřišel. Neomluvil se nám ani policejní prezident," říká Miroslav Svoboda.

Svobodovi se stále soudí s ministerstvem vnitra o výši odškodného. Chtějí řádově statisíce korun. "To, co nám ministerstvo přiznalo, by nepokrylo ani částku, kterou by máma do důchodu vydělala," zlobí se mladík.

Oběti policie se neevidují
Jaroslava Svobodová není jedinou obětí zbrklých policejních střelců. Kolik lidí "rukou policisty" zemřelo, nikdo neví.

"Případy, kdy policista ve službě někoho omylem usmrtí, vyšetřuje Inspekce ministra vnitra. Kolik takových lidí je, nevíme. Takové jednání se posuzuje podle různých trestných činů, sečtené to nemáme," řekl Petr Vorlíček z tiskového odboru ministerstva vnitra.

Několik policistů bylo za střelbu nakonec i odsouzeno, byť k nízkému trestu. Patera dostal dva roky podmíněně.

Policejní tragédie mají několik příčin: zaprvé roste počet agresivních útoků na policisty a ti sami pak někdy při vlastní obraně přitvrdí. Zadruhé také porušují předpisy.

Například policista Josef Zubík z Čerčan namířil předloni při čištění zbraní z legrace na kolegu a vystřelil. Myslel si, že zásobník je prázdný. Nebyl.

"Říkám klukům: Tohle není akční film"
Na případu Vladislava Patery je možné zase ukázat, že se policisté pouští někdy do akcí, na které nejsou vycvičeni. Patera jako "dopravák" nikdy příliš netrénoval střelbu z jedoucího auta.

Instruktoři navíc policistům říkají, že střílet z jedoucího vozu či na pohybující se auto mají jen v krajním případě. "Je to velmi těžké. Říkám klukům, aby se nenechali strhnout tím, co někdy vidí ve filmech," řekl Lubomír Znojil ze střední policejní školy.

"Člověk, který míří na jedoucí vůz, nestíhá příliš sledovat obě strany silnice. I kdyby tam na chodníku pochodovala rota vojáků, tak by ji neviděl," dodal.

Smrt z rukou policistů

Od vzniku České republiky zabili policisté podle zjištění MF DNES přinejmenším 16 lidí. (Oficiální čísla neexistují.) Zde jsou nejspornější případy.

• Smrt při silniční kontrole
Soukromý zemědělec Josef Šoltys zemřel v listopadu 1994 na protržení sleziny poté, co ho kontrolovali u Těškova na Rokycansku policisté Zdeněk Pihýr a Jaroslav Kraft. Došlo k potyčce, kterou vyprovokoval opilý Šoltys. Policisté pak byli podezřelí, že muže ubili. Soudní proces s nimi i po deseti letech stále běží.

• Udeřil pistolí cizince
Policista Pavel Šach pokutoval v říjnu 1994 za špatné parkování Němce Markuse Rankela. Ten ho napadl a začal škrtit. Šach ho za to udeřil pistolí. V té chvíli však vyšel omylem výstřel a zasáhl Němce. Šach šel před soud, kde dostal 8 měsíců vězení.

• Střelba na prchajícího
Policisté zastřelili v září 1998 muže, který před nimi prchal v autě v pražské Blanické ulici. Zákrok byl však nakonec vyhodnocen jako oprávněný. Policisté vypověděli, že muž najížděl na jednoho jejich kolegu.

• Zastřelená chodkyně
Mělnický dopravní policista Vladislav Patera pronásledoval v červenci 2001 ujíždějící vůz. Vyklonil se z okénka a střílel po autě před sebou. Netrefil se však a místo toho zastřelil náhodnou chodkyni. U soudu za to vyvázl s podmínečným trestem.

• Tragédie při zkoušení zbraně
Dva policisté na oddělení v Čerčanech dostali nové zbraně. Z legrace jimi na sebe mířili. Jeden stiskl spoušť naprázdno, druhému vyšla rána. Policista Josef Zubík zastřelil kolegu a stanul za to před soudem. Odešel s podmínkou.

Naopak smrtí policisty skončil příběh Fehima Hanuši. I na jeho začátku však stála střelba policistů. Zásahová jednotka zatýkala v roce 1995 v Chlustině Jugoslávce Fehima Hanušu, který byl podezřelý ze znásilnění. Hanuša si prý myslel, že je přepaden, a vytáhl pistoli. Policie ho postřelila do břicha. Sám Hanuša zastřelil o tři roky později policistu Jiřího Hrubého a šel na pětadvacet let do vězení.