Události tohoto týdne spojené s řáděním chorvatských rowdies bohužel potvrdily mé neblahé tušení.
K policii mám jakožto řádný daňový poplatník v podstatě pozitivní vztah umocněný i tím, že mám v jejich řadách některé své přátele a známé. Když jsem si však dal dohromady svou vlastní zkušenost ze čtvrtka, přidal k ní agenturní zprávy, očitá svědectví i informace přímo ze stránek PČR o zásahu policejních těžkooděnců proti agresivním chorvatským fanouškům, jen těžko jsem hledal slova souhlasu.
Pokud jsem vnímal jako správné, že se proti agresivním technařům před třemi lety "policie postavila čelem …a se staženým hledím svých přileb", nevím, co si mám myslet o strategii čtvrtečního zásahu.
Podtrženo, sečteno, policie si na Staroměstském náměstí, ale i jinde v Praze nechala od chorvatských fanoušků rozbít nejen množství techniky pořízené z peněz nás daňových poplatníků, ale s odpuštěním i vlastní hubu. Přičemž se zdá, že většina účastníků násilností ze čtvrtka v klidu odjela zpět do své domoviny a ty zbývající (několik jedinců z více než tisícovky chuligánů) čeká známý český trest "hrozí mu". ¨
Nevím, jak kdo z P. T. čtenářů, ale já bych takovouto bilanci od těžkooděnců nečekal. Obecně lze říci, že přístup příslušníků Speciální pořádkové jednotky PČR byl v porovnání se standardem běžným v rámci "národních" akcí, ať již fotbalových fanoušků, neonacistů či technařů, značně nestandardní.
Jak si vysvětlit, že při obdobných nepokojích, kde však figurují výhradně naši občané, je policie tvrdší, zásadovější a přímočařejší? Při srazu skinů stačí zpravidla jedna zdvižená pravice a dav je ihned rozehnán. Chorvaté se naproti tomu mohli árijsky uzdravit a policisté jen přísně monitorovali.
Hrála zde snad svou roli obava z mezinárodního a diplomatického incidentu? To asi nikoli, uvážíme-li, jaké zkušenosti mají někteří čeští občané s chorvatskými policisty. Pak tedy nezbývá než se pustit na půdu spekulací a vnímat tento nezdařený zásah z širší perspektivy.
Je v pořádku, že policie je u nás, stejně tak jako v kterékoli jiné demokratické zemi, pod drobnohledem veřejnosti a médií. Zároveň málokdy je reportér informující a konkrétním zásahu zcela v obraze ohledně pravidel a legislativy souvisejících s plněním služebních povinností policistů. A tak se většinou jeví zásahy jako sporné – buď příliš měkké, nebo naopak tvrdé.
Svou roli zde jistě hraje i "pružná" česká legislativa, která dovede odůvodnit, či naopak vyvrátit prakticky cokoli. V případě, že policista zakročí s plnou vahou své osobnosti a zjedná pořádek pomocí síly a techniky, kterou má k dispozici, riskuje mnohaleté soudní pře, během nichž přijde, když ne rovnou o práci, tedy alespoň o iluze. A to i tehdy, pokud soud uzná, že jednal v mezích, které mu umožňuje zákon (viz případ Kateřiny Jacques). Za této situace se není co divit, že si každý policista třikrát rozmyslí, než někoho "majzne" pendrekem.
Po čtvrtku mohou zasahující policisté klidně spát. Žádný chorvatský fanoušek si stěžovat nebude a rád sem přijede znovu, neboť nebyl vyhoštěn a ani jiných postihů se nemusí bát. Hajlování, rozbíjení policejních hlav a automobilů je zde nestíháno (čti povoleno).
Otázkou pak zůstává, co je vlastně náplní policejního hesla "pomáhat a chránit". V případě čtvrtečního zásahu v Praze policisté neochránili ani sebe, ani společný majetek, natož klidný život běžných občanů.
