Několikatýdenní horečné pátrání po trojnásobném vrahovi, jenž své oběti na potkání chladnokrevně střílel v lese, shrnuje do jediné věty: "Mám radost, že se nám to povedlo."
Zjevně se cítí lépe při skládání faktů o zločincích, než aby vyprávěl, jak se mu je podařilo najít. Jakoukoliv prosbu, aby Kalivodovo zatčení přece jen poněkud rozvedl, proto umíněně odráží slovním štítem: "Nemám zájem o jakoukoliv medializaci." A s prkenným úklonem se poroučí.
Podpraporčíka nakonec obměkčila domluva nadřízeného. Jenomže to začíná nanovo: "Mám radost, že jsme toho vraha dopadli..."
Z Dragounova hlasu lze už vyčíst zoufalost: "Co pořád chcete, vždyť jsme jen s kolegou (Františkem Raslem – pozn. autora) shromáždili informace, sepsali o tom protokol a předali ho kriminálce. Prostě jsme pouze vyhodnotili různé zprávy od občanů, kteří nám vraha i jeho vozidlo velmi přesně popsali."
Když pak Dragoun přiznává, že byli v jednu chvíli bezradní, protože než k němu lidé přišli, tak policie neměla v rukou vůbec nic, zdá se, že se přece jen rozhovořil. "Vědomí, že Kalivoda byl za pomoci našich informací zatčen, takže se už nikomu nic nestane, mne hřálo u srdíčka. Víc než tento policejní Oscar, i když si té ceny velmi vážím."
Původně si Dragoun lesního vraha představoval jako brutálního zločince, protože své oběti na Kladensku a Brněnsku vlastně popravil. Když se dozvěděl, že byl zatčen nadprůměrně inteligentní mladík z dobře situované rodiny, nemohl to dlouho pochopit...
Následuje neskrývané a hluboké oddechnutí, že už snad přece jen řekl vše, a na pozdrav na shledanou odpovídá: "Nezlobte se, ale raději sbohem."
Jeden sympatický rys Radku Dragounovi nelze upřít: větu z něj doslova páčíš, ale když už se to podaří, tak mluví jen o lidech, bez nichž by prý vraha kriminalisté nikdy tak rychle nevypátrali.
V tom se tak trochu podobá podporučíku Martinu Křížovi z Náchoda, který při přebírání třetí ceny v kategorii velitel roku pronesl jedinou větu: "Mám velké štěstí na dobré lidi."
