Bezpečí kontra svoboda
Kdo má obavy o osud demokracie a občanských svobod v Evropě, ať si spočítá kamery rozestavěné po celé Británii. Ať si udělá průzkum a statistiku, jaké procento zločinů se ještě řeší tradiční detektivní prací a jaké procento zločinců jsme dopadli jen díky tomu, že jsme je našli zachycené na nějaké kameře.
Ať sleduje, jak se úspěšné dopadení londýnských atentátníků kamerami stává důvodem k rozmisťování dalších kamer. Ať si všímá, s jakou svižností se po atentátech v Británii žádá trvalý a celoplošný policejní odposlech telefonních hovorů. A ať bere na vědomí, že britská veřejnost je velkou většinou s tímto postupem smířena. Vždyť kdykoli lid volí mezi svobodou a bezpečím, vyhraje vždy bezpečí. A slibem bezpečí před těmi či oněmi zloduchy se vyznačuje každý nástup státní totality.
Ne že bychom neměli být policistům vděční, že si pachatele našli pracným vysedáváním u obrazovek a přehráváním tisíců videozáznamů.
Je lepší hromadné vrahy zjistit jakkoli než vůbec ne, i když už jsou sami mrtví. Ne že bychom jim měli vyčítat, že atentátům mohli předejít, kdyby jich pár lelkovalo na nádraží v Lutonu, kde by jim čtyři atentátníci, přicházející společně s velkými ruksaky na zádech, museli být tak nápadní, že by se jich přinejmenším museli zeptat, jak se mají, a avizovat kolegům v Londýně, aby se na ně připravili v plné polní.
Navždy pod dohledem
Oni za to policisté totiž nemohou.
Jejich velitelé si pravidelně stěžují, že od ministerstva vnitra dostávají zadáváno tolik byrokratického papírování, vyplňování formulářů a vybírání pokut od neukázněných řidičů, že jim zbývá sotva deset procent času na pohyb v terénu, prevenci, fyzickou detekci zločinu a zatýkání.
Navíc se při každém zatýkání bojí, zda neporušují něčí lidská práva, jak se často dodatečně dozvídají až u soudu, na základě nějaké mezitím vydané další direktivy Evropské unie. Kromě toho si Blairova vláda každý rok vymýšlí stovku nových trestných činů, které musí stíhat. Jako hon na lišky, prodej ovoce váženého na libry místo kilogramů, kouření v uzavřené místnosti nebo veřejný protest proti homosexualitě anglikánských kněží.
A ne že bychom chtěli evropským vládám a policistům radit, jak lépe terorismu předcházet. Jenže jakmile se kamery a odposlech stanou každodenní rutinou, budeme se jich těžko zbavovat i tehdy, až terorismus porazíme nebo až terorismus porazí nás. V jednom i druhém případě se staneme všichni trvale sledovanými potenciálními trestanci, které bude možné kdykoli stíhat za jakýkoli čin, který si kterákoli vláda usmyslí, že se jí nelíbí.
V tomto smyslu už terorismus nad demokracií vítězí. A nepotrvá dlouho, kdy nám všichni ti literární géniové od Holmese a Maigreta po slečnu Marplovou budou připadat jako inspektor Clouzot. Jen nám nebude do smíchu.)
