Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Polemika o sociálním státu. Hlavně si jej nepleťme se socialismem, apeluje Ivan Štern

Doporučujeme   8:51aktualizováno  8:51
Článek Ivana Šterna Zanikne-li sociální stát, zanikne i demokracie vyvolává diskusi. "Filosofické základy, ze kterých vychází Štern, jsou to krystalické zlo, které rdousí naši křesťanskou civilizaci. Možná je lepší trpělivě se zlem bojovat... Rozhodně není ale v pořádku považovat tento způsob publicistiky za morálně obhajitelný," píše například jeden čtenář pod polemický článek Jana Balcara, který v Kavárně publikoval svůj nesouhlasný text s Ivanem Šternem. Ten se rozhodl v následujícím příspěvku své argumenty rozvést.

Je to kapitalismus, ne však demokracie, je to socialismus, ne však sociální stát - to vše je dnešní Čína; na snímku čínská automobilka Chery | foto: Profimedia.cz

Základní protiargument, který vůči mému textu Jan Balcar použil, je tvrzení, že mezilidskou solidaritu nelze vynutit. Buď dobrovolně vznikne, anebo není. Bere mi tak zdánlivě půdu pod nohama, když uvádí, že "nesmyslně ztotožňuji dobrovolnou solidaritu, zdůrazňovanou náboženským myslitelem 16. století Janem Kalvínem, se solidaritou vynucenou státem".

Invalidní žebrákKdyby byl Jan Balcar pozorněji četl můj text, nikdy by se nemohl dopustit takového omylu. Kalvín považoval mezilidskou solidaritu jednoznačně za povinnost bohatých k chudým, pokud se chtějí zachovat jako křesťané a pokud chtějí dosáhnout spasení. Jeho slova jsou naprosto jasná: "Ne bez důvodu poroučí Bůh těm, kteří jsou obdařeni statky, aby měli otevřenou ruku pro chudé a hladovějící na této zemi. Říká nám tím totiž, že tak mu máme sloužit a přesně tak se má i stát. Úctu mu máme vzdát prostřednictvím statků, kterými nás bohatě obdaroval. Posílá nám chudé svým způsobem místo sama sebe jako jeho výběrčí."

Bůh lidem poroučí být vzájemně solidární. Se solidaritou se sociálně potřebnými je to totiž mnohem složitější, než se Jan Balcar domnívá. Pro křesťana to nikdy nebyla otázka svobodného rozhodování a dobré vůle, ale příkaz. Nejsem to tedy já, kdo ztratil argumentační půdu pod nohama, nýbrž Jan Balcar.

Nedivím se proto, že jeho následná argumentace, kterou se pokouší dokázat, že svoboda je možná i bez sociální rovnováhy ve společnosti (aniž jakkoli takový důkaz nakonec uvede), se proměnila v nepřehlednou směs, ve které mává pojmy jako komunismus, multikulturalismus, feminismus, sociální stát, globalizace a tak podobně.

Základní omyl

Jedno je jisté. Můj odpůrce - podobně jako celá řada dalších, a to nejen těch, kteří se považují za liberálně orientovaní, ale i těch, kteří se považují za sociální demokraty - si plete dva naprosto rozdílné a protichůdné pojmy: socialismus a sociální stát, a mají je za synonyma.

Karel Marx

Socialismus byl vynálezem Marxových stoupenců. Reakcí na prohlubující se sociální rozpory, které sebou nesl bouřlivě se rozvíjející kapitalismus v 19. století. Zjednodušeně řečeno: podle Marxe a jeho následovníků řešení narůstající sociální otázky bylo třeba hledat v roli státu, který na svá bedra převezme jak hospodářskou činnost, tak i sociální péči. Podmínkou se stalo zrušení soukromého vlastnictví jako zdroje odcizení člověka (anebo alespoň jeho výrazné omezení).

Pod čarou je třeba poznamenat, že se už samotnému Marxovi myšlenka klíčové role státu nezdála a dával přednost samosprávnému uspořádání společnosti.

Karl Johann Kautsky (18. října 1854, Praha – 17. října 1938, Amsterdam) byl německý  sociálně-demokratický politik a přední teoretik marxismu

Pro sociální demokraty typu Karla Kautského byla myšlenka socialismu cestou, jak účinně a s konečnou platností vyřešit sociální otázku a současně zachovat demokracii, zbavit člověka odcizení a vrátit mu svobodu. Že to byla iluze, dokonce velice nebezpečná utopie, o tom dnes není potřeba vést významnější spor. Tím neprůkaznějším dokladem nebezpečnosti takové utopie jsou nakonec komunisté leninského ražení, kteří socialismus šikovně proměnili v nástroj, pomocí něhož se cestou přiživování se na sociální otázce a sociální korupcí dostat k moci. A u moci se pak "na věčné časy" zabetonovat s důsledky obecně známými.

Sociální stát je zcela jiného rodu než socialismus a nemá s ním nic (podtrhuji nic) společného. Podstatu sociálního státu nacházíme v křesťanském sociálním učení. To se naopak varuje jakýchkoli utopických vizí a pokusů byť jen náznaků sociálního inženýrství.

Moderní sociální stát je výsledkem úvah křesťanských myslitelů (Wilhelm Röpke), kteří si v souvislosti s nacismem uvědomili, že kapitalismus, byť je nezbytnou podmínkou pro rozvoj liberální demokracie, sám producentem svobody není, a že je třeba jej, řečeno slovy Röpkeho, "humanizovat", tedy dát mu sociální rozměr.

Wilhelm Röpke  (1899-1966), německý myslitel

Vycházeli z následujícího poznání: když se nacisté dostali k moci, připravili Němce o všechny svobody, jednu jim ale ponechali (alespoň do doby, než rozpoutali světovou válku), totiž svobodu podnikat. Ukázalo se, že kapitalismus sám o sobě jednoduše není a nemůže být zárukou demokracie, jestliže je schopen najít modus vivendi i s tou nejhorší diktaturou. Ostatně výtečně se mu dařilo nejen v demokraciích, ale i v Mussoliniho Itálii, ve Francově Španělsku, v Salazarově Portugalsku. Daří se mu, jak je dnes vidět, i v komunistické Číně.

Sociální stát se stal součástí poválečného konceptu, který známe pod názvem "sociálně tržní hospodářství". Podstatou toho konceptu je svobodná tržní a konkurenceschopná ekonomika, stojící na soukromém podnikání a soukromém vlastnictví (pod čarou je třeba poznamenat: jediným myslitelným vlastnictvím, všechny jeho ostatní formy jsou jen jiným projeven násilí na soukromém vlastnictví). Takto pojatou ekonomiku doplňuje sociální stát, mající za úkol vyrovnávat sociální nerovnosti, vyvolané svobodným podnikáním.

Nelze tedy mluvit o sociálním státu jinak než v souvislosti se svobodnou tržní ekonomikou (chcete-li kapitalismem). Kdyby byl toto Jan Balcar věděl, nikdy by se mu bylo nestalo, aby sociální stát popletl se socialismem.

Sociální stát nerovná se stát jako takový

Hlavní cíl

"Člověku v nouzi se má dostat pomoci zvenku teprve tehdy, pokud on sám vyčerpal všechny svoje možnosti, a řešení situace, v níž se ocitl, je nad jeho síly."

Další z chyb, které se kritici sociálního státu dopouštějí, je, že jej ztotožňují se státem jako takovým, a mají jej tak za jiný projev socialismu. Touto představou je nepochybně veden i můj odpůrce

Sociální stát je ve skutečnosti nikdy nekončící a neuzavřený projekt směsí soukromých iniciativ, aktivit občanské společnosti, působení církevních institucí a samozřejmě i institucí státních. To podstatné a jediné neměnné na sociálním státu je, že pracuje na principu subsidiarity. Tedy na principu s jednoznačně křesťanským copyrightem.

V zásadě říká: člověku v nouzi se má dostat pomoci zvenku teprve tehdy, pokud on sám vyčerpal všechny svoje možnosti, a řešení situace, v níž se ocitl, je nad jeho síly. První na řadu s pomocí přichází jemu nejbližší společenství (rodina, následně soukromé iniciativy, aktivity občanské společnosti, nevládní organizace, církevní instituce, obec). Teprve, když mu není schopna pomoci ani rodina, ani nejbližší společenství, ve kterém žije, nastupuje na scénu stát. Na rozdíl od socialismu, kde stát hraje prvoplánovou roli, v pojetí sociálního státu pomoc ze strany státu představuje krajní řešení.

Cíl pomoci, kterou takto naplňuje sociální stát, je vždy jediný: vytvořit takový stav, aby si člověk v nouzi nakonec na nohy pomohl sám. Pomoc tedy nesmí sociálně potřebného ani ponižovat (jak ji praktikovali komunisté za socialismu), ale ani povyšovat (jak tak činí pomoc, která umožňuje se na sociálním systému přiživovat). V tomto duchu svoji reformu sociálního státu koncipoval i Gerhard Schröder. To, že trpěla celou řadou technických nedostatků, je údělem každé reformy.

Ludwig Erhard (1897-1977) uprostřed, pátý zleva; rok 1959. Erhard byl německý  ekonom, ministr hospodářství bavorské  zemské vlády, spolkový ministr hospodářství a spolkový kancléř.

Ostatně už v padesátých letech Ludwig Erhard, bytostný stoupenec liberálně pojaté ekonomiky a současně přesvědčený zastánce sociálního státu, se do krve přel o starobní dynamickou rentu, do které se naopak zamiloval jeho šéf, kancléř Konrád Adenauer. Dynamická starobní renta měla kopírovat vývoj průměrné mzdy v Německu tak, aby i staří lidé, jak při její obhajobě před Spolkovým sněmem argumentoval Adenauer, se jejím prostřednictvím mohli podílet na hospodářském vzestupu země. Erhard naopak v rentě spatřoval riziko neúnosného zadlužení sociálního systému. Ten příklad neuvádím pro zajímavost. Chci jím doložit, že podoba sociálního státu, aniž jeho základní kameny nedoznají změny, není nikdy konečná a neustále se vyvíjí.

Státnický krok Helmutha Kohla

Ludwig von Mises (1881–1973), rakouský ekonom působící v Rakousku  a USA Ludwig von Mises ve svém vynikajícím pojednání o svobodě napsal, že kapitalismus díky hromadné výrobě, orientované na masovou spotřebu, poprvé v dějinách odstranil hrozbu hladu a umožnil materiální povznesení i těch nejchudších vrstev společnosti. Měl nepochybně pravdu. Jenže i ta nejlépe fungující tržní ekonomika produkuje sociální výkyvy (nemluvě už o pomoci lidem v nemoci a ve stáří), které sama vlastní silou není schopna uvést opět do rovnováhy.

Helmut Kohl se po dlouhé nemoci objevil na veřejnostiKdyby byl začátkem devadesátých let minulého století kancléř Helmut Kohl nezavedl v západním Německu po sjednocení země solidarizační daň (kterou západní Němci uvítali s velkým brbláním), daň, z níž německý stát financoval obnovu východoněmecké infrastruktury, obnovu rozpadlých měst, dopravní sítě, v neposlední řadě sociální zajištění lidí, ocitnuvších se v nouzi díky zahájené privatizaci, asi bychom dnes byli v zemích bývalé NDR svědky zcela jiného vývoje, pro německou demokracii jednoznačně zhoubného. Úprk schopnějších východních Němců do západních částí země by byl nepochybně masivnější, než ve skutečnosti byl, a ti, kteří by zůstali, ti méně schopní, o to více frustrovaní by ve volbách nehlasovali pro komunisty (říkají si teď Levice) jen zhruba z jedné pětiny, ale nejméně z poloviny. I východoněmečtí náckové by si přišli na své a neklopýtali by, jak je tomu dnes, kolem hranice volitelnosti.

Naše výhoda


Je hezké, když Jan Balcar napíše: "Rodinnou mezigenerační solidaritu nelze nahradit vnucenou solidaritou sociálního státu. Stát by neměl krást peníze pomocí daní těm, kteří chtějí vychovávat vzdělané, dovedné a morální děti." Jenže co s takovým knížecím postojem ve společnosti, která se díky orientaci na masovou výrobu a spotřebu urbanizovala a nevratně opustila tak struktury rurální? Ve společnosti, která dnes sází na individuální hodnoty a na hodnoty kolektivistické se dívá s nedůvěrou? Která si nadělila odcizení, rozpad a individualizaci, v neposlední řadě ochabování tradiční rodiny? Která se chce vzdělávat, ale ví, že vzdělání se mezitím stalo statkem masové spotřeby, tudíž je nutné je šířit "průmyslovým" způsobem a rodina tu hraje v lepším případě druhé housle? Ve společnosti, která se rozpadáním na prvočinitele stala nepřehlednou, tedy i složitou, sobě vzájemně odcizenou, v zásadě oslovitelnou už jen skrze masová média a řiditelnou jen prostřednictvím kvalitních a profesionálně fungujících, celoplošně působících správních struktur? Není lepší tuto společnost vzít tak, jak je, přestat spřádat utopie anebo tesknit po časech, které jednoduše vzala doba?

Přistěhovalce často živí pouliční prodejTi, kteří se do Evropy stěhují, mají před námi výhodu v tom, myslí si Jan Balcar, že pocházejí z poměrů, které v Evropě vzaly za svůj konec nejpozději v první polovině 20. století. Přesto si nemyslím, že bychom my, Evropané, museli být vůči těmto lidem v nevýhodě. A už vůbec nemusí být pravda, že se do Evropy stěhují jen pro to, aby zde tyli ze zdejšího štědrého sociálního systému. Mnohé sem naopak přivádí kvalita života, prostředí, které nabízí komukoli, navzdory všem protivenstvím, způsob života, který díky sociální vnímavosti, jako jednoho ze základů evropského pojetí demokracie, člověka nezraňuje v jeho důstojnosti.

Bez důstojnosti totiž není ani svobody, učí nás křesťanská sociální nauka. Kdyby nám jen tohle zůstalo jako poslední zbyteček z našeho křesťanského dědictví, je to výhra. Je totiž nejen stále na čem stavět, ale i tenhle pouhý kousek dědictví představuje vůči zbytku světa významnou konkurenční výhodu.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Torontský starosta Rob Ford se přiznal, že v minulosti kouřil crack.
ZÁPISNÍK: Naše česká Kanada. Jak starosta řádil, lhal a měl podporu

Škromach oceňoval konspirační teorie. Srovnání: česká politika a starosta Toronta, který kouří crack, lže a pije. Boj proti drogám selhal. To jsou témata...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.