1) Emise peněz
Myslím, že umím číst – původní článek p. Rysky (článek Monopol, který státu kupodivu nevadí: centrální banka - čtěte zde) obsahuje tvrzení: "Jediný, kdo smí rozhodovat o jejich tvorbě (peněz), …, je u nás centrální banka“. Na jiném místě, opět černé na bílém: "… pokud centrální banka tiskne nové peníze a přes bankovní systém je uvádí do oběhu, dochází k postupnému nárůstu všech cen v ekonomice.“ Ani jedno v současnosti neplatí, nevěří-li někdo, nechť se podívá do "měnového přehledu České republiky“ (na stránkách ČNB). Peníze do oběhu "uvádějí“ obchodní banky, nikoli centrální banka (CB). Peníze v oběhu nejsou peníze v bankovním systému. Do oběhu se peníze, pro jednoduchost zatím bezhotovostní, dostanou jedině na základě bezhotovostních transakcí mezi obchodní bankou a nebankovním subjektem, a to úvěrem, nákupem cenných papírů či nákupem zahraničních měn. Klíčovou podmínkou je, že to chtějí obě protistrany. Žádná CB zde není.
. čtěte zdeČlánek ekonoma Pavla Rysky Omyly zastánců centrální banky - čtěte zde. |
Pokud jde o hotovostní transakce, půjčí-li oběživo obchodní banka nebankovnímu klientovi, zjednodušeně, vyzvedne si je a fyzicky převeze ze svého bezhotovostního účtu u CB. Její prostředky na účtu klesnou (!!), vzroste jí oběživo, které - třeba - půjčí. Kde je emise oběživa? K té by došlo jen a pouze, pokud by centrální banka poskytla hotovostní úvěr obchodní bance (a tato dále prostředky "dala do oběhu“). Pak také pokud by CB od banky nakoupila cenné papíry či zahraniční měny za oběživo. Ale věřte či ne, k těmto hotovostním transakcím mezi CB a obchodními bankami již dlouho prakticky nedochází. Nepopírám, že může dojít k "tištění peněz“, ale jde o bezhotovostní půjčky CB bankám obchodním. Například státu CB půjčit ze zákona nesmí. Stát si může půjčit pouze na trhu; jeho cenné papíry pak sice může od trhu koupit CB – tzv. monetizace dluhu –, ale v limitech daných zákonem. U nás se výše závazků státu vůči ČNB již delší dobu rovná nule.
. emisní monopol?Nechci opakovat citace zákona, ale nikde v nich nevidím emisní monopol ani slovo o bezhotovostních penězích. |
2) Bezhotovostní peníze
Odkazy z reakce pana Rysky na náš zákon jsou pochopitelně přesné, ale nejsou o monopolu na emisi peněz. Nechci opakovat citace zákona, ale nikde v nich nevidím emisní monopol ani slovo o bezhotovostních penězích. Opakuji, k emisi drtivé většiny bezhotovostních peněz (které již dlouho jsou mnohem významnější než oběživo – viz opět měnový přehled), dochází bez účasti centrální banky, a to na základě "svobodného rozhodnutí" obchodních bank (půjčit) a nebankovních klientů (vypůjčit si). Všimněme si, že pan Ryska na rozdíl od prvního článku již neuvádí monopol na emisi, resp. "tvorbu" peněz. Nově uvádí monopol na správu měny, pak by měl ale vysvětlit, co to je, neboť v uvedených citacích zákona žádný takový termín není, a i kdyby byl, vztahoval by se jen na hotovostní peníze. Zákon spíše definuje "nucený kurz", resp. legal tender – povinnost přijímat české koruny (nikoli "koruny od ČNB", či dokonce "koruny z dílny ČNB"), bez ohledu na jejich formu. Nejsou-li ovšem falešné.
Nucené přijímání peněz možná snižuje "svobodu volby", ale také pravděpodobnost, že někdo ode mne peníze nějakého emitenta, které mám právě k dispozici, odmítne přijmout.
3) Centrální banka a množství peněz v oběhu
CB může výrazně ovlivnit vývoj množství peněz v oběhu a samozřejmě i velmi negativně. To jsem nikdy a nikde nepopíral. Nemůže ale množství peněz v oběhu stanovit, což pan Ryska tvrdil, a dokonce ani nestanoví množství peněz v bankovním sektoru (oběživo a rezervy bank). CB se stokrát může snažit půjčovat bankám či se třeba "podbízet" snížením svých úrokových sazeb, ale banky si nemusí půjčit ani snížit své vlastní úrokové sazby. Kdo nevěří, ať tam - do Japonska - běží (přelom 2. a 3. tisíciletí n.l.).
U nás navíc banky v posledních letech emitují bezhotovostní peníze "jako divé", ale ČNB přitom stahuje od bank likviditu (v rozsahu kolem 420 mld. Kč, viz bilance ČNB)! Česká národní banka stahuje, obchodní banky emitují…
. Nekorektní vysvětleníNeznám dokonalé zákony a dohled, a vysvětlení v podobě "selhání státu" považuji za poněkud laciné. |
Pokud by platilo tvrzení o stanovení množství peněz v oběhu centrální bankou, byla by měnová politika superúčinná! A vůbec by nemuselo docházet k inflaci, neboť CB by mohla jakékoli nadměrné emisi zabránit (samozřejmě, pokud by "chtěla"). Jde možná o sen některých centrálních bankéřů. Paradoxně jde však o argument ve prospěch existence CB, neboť její měnová politika by mnohem lépe čelila inflačním tlakům než trh. Realitou je ale opak, vůbec nepopírám problémy s účinností měnové politiky, např. v souvislosti s tím, že relativně stále více transakcí probíhá mimo bankovní systém (tzv. pokles zprostředkování, disintermediation). Ale přesto bych s rušením centrálních bank raději počkal, třeba z důvodu mezibankovního zúčtování (vracím se k tomu v poznámce 10).
4) Stát a nekrytá emise
Obvinit stát, že nedokázal podchytit zlatem nekrytou emisi není podle mého názoru příliš korektní. Neznám dokonalé zákony a dohled, a vysvětlení v podobě "selhání státu" považuji za poněkud laciné. Ale hlavně, a tím se dostáváme ke zlatu, by dokonalé zákony nebyly to nejlepší, co stát mohl udělat.
5) Plné krytí peněz
Plné krytí papírových peněz bylo realitou, v tom má pan Ryska pravdu. Zrovna tak je ale realitou, že tento systém nefungoval příliš dlouho - to je historie, resp. minulost, a tu myslím nezměníme. Jedním z důvodů vzniku a rozvoje nekryté emise, a osobně se domnívám, že tím nejdůležitějším, byl postupný nedostatek zlata pro potřeby peněz. Zdůrazňuji zjednodušení následujících vět.
Růst výroby a rozvoj obchodu, zahájený především v období "průmyslové revoluce", vedl k růstu množství vyrobeného zboží (označím jako Q). Pokud se má rostoucí Q "prodat“ za peníze, je potřeba více peněz (M).
Samozřejmě, část růstu Q může být "kompenzována" všeobecným poklesem cenové hladiny. Nikoli však příliš dlouho, když ceny stále klesají, výrobci, kteří hned zboží nevyrobí, mají náklady "vyšší" – suroviny koupili za "vyšší" ceny, ale výrobky prodávají za ceny, které jsou již nižší. Obdobné platí pro obchodníky. Spotřebitelé rovněž mohou odložit spotřebu a čekat na další pokles cen. (Abstrahuji od poklesu jen některých cen, v současnosti např. počítačů či mobilních telefonů, který je spojen s extrémním růstem "produktivity práce" u těchto výrobků, ale nelze jej očekávat třeba u chleba či při těžbě uhlí. Navíc jsou PC i mobily již prakticky "nezbytným zbožím", kde spotřebu (nákup) příliš odkládat jakoby nelze. Jde vskutku o výjimky – jinak bychom určitě neměli větší problémy s inflací, a výrobci těchto produktů si také půjčují nekryté peníze.)
Další možností "kompenzace" je rychlejší obratovost peněz, ale ty zlaté mince či oběživo kryté zlatem prostě rychleji nepřepravíme. Ani u bezhotovostních peněz, které v té době ale neexistovaly, obratovost neroste do nekonečna. Zbývá naturální směna – nic moc, a růst M. Tedy také zásob zlata.
Ale kde ho vezmeme? Nakoupíme – od koho? Jen po určitou dobu to lze od obyvatelstva či firem, mají-li zlato i zájem prodat. Takto by šlo do výše zásob zlata u prodávajících zvýšit množství plně krytých peněz, ale opakuji, že jen po určitou dobu. Dovezeme zlato – za co a od koho? Pro jednoduchost předpokládejme, že nákup by byl jinou zemí akceptován v naší měně. U nás by se na první pohled M zvýšilo, ale nově emitované peníze by byly v zahraničí. Prodávající země by měla naše peníze a méně zlata. Co by se s naší měnou u této země dále dělo i další možné implikace již nechávám stranou pozornosti. Můžeme také zahájit válku a vyloupit jinou zemi (lze to…, srov. např. objevení, dobytí a zlaté drancování Ameriky). Další možnosti? Vypěstujeme zlato – to asi ne. Takže je tu problém, a to není moje myšlenková konstrukce, ale historický fakt. Bankovky coby skladní listy moc dlouho nefungovaly, ať se nám kdokoli snaží tvrdit něco jiného.
Základním důvodem postupně nekryté emise peněz, alespoň podle mého názoru, nebylo selhání státu, ale byla jím omezená nabídka zlata M (je to také proto drahý kov, nebo ne?), a stále (s výkyvy) rostoucí Q. Řešení už vynalezli (nejen) bankéři před 2-3 staletími – ne plně kryté a později zcela nekryté papírové peníze (do toho také vstupoval svou expanzí stát, resp. panovník, např. emisí svých peněz – tzv. státovek, to nijak nepopírám). Požadavek na obnovení plného zlatého krytí obíhajících peněz mi proto připadá poněkud idealistický… A jen naznačím, že M by se blížilo k nule v zemích, kde (téměř) žádné zlato není. Na prvním místě hospodářsky rozvinutých zemích by naopak mohla být Jihoafrická republika, ta má slušné zlaté doly. Česká republika by na tom moc dobře nebyla, ale nepochybuji, že bychom našli řešení. Pozorný čtenář to již uhádne: ano, jde o zrušení nutnosti plného krytí peněz zlatem.
Na obdobná omezení narazíme samozřejmě u stříbra a dalších vzácnějších komodit. Kolem roku 1660 (!!) obchodní – soukromá Rikets Standers Bank (zal. 1656 ve Stockholmu) narazila na problém nedostatku plného krytí vlastních peněz za měď, tedy komoditu, která není drahým kovem. Nedostatek byl přitom spojen především s růstem našeho Q a s tím související zvýšenou poptávkou "trhu" po bankovkách této banky (M). O žádné selhání státu nešlo.
Shrnuji: výroba a obchod vzkvétají, tudíž musí růst i množství peněz v oběhu. A zlata je málo. Kdo chce triviální důkaz, nechť si přepočte dejme tomu roční reálný "světový HDP" v dolarech na potřebné množství tun zlata. Zjistí, že potřeba zlata (k plnému krytí peněz, resp. "skladních listů") je mnohonásobně vyšší než zásoby zlata vytěženého za celou historii lidstva. A to naše protivné Q roste stále rychleji relativně k růstu zásob zlata, které se ke všemu navíc používá v lékařství, pro šperky, soukromou tezauraci apod. a je ho tedy o to méně.
Není to žádná ideologie ani "obhajoba centrálního bankovnictví", ale realita. Pokud problém plného krytí zlatem v současnosti někdo dokáže realisticky vyřešit (nikoli prázdnými proklamacemi), má podle mého názoru nárok na Nobelovu cenu, a nejen v oblasti ekonomie.
6) Krytí bankovek, obchodní směnky a úvěr.
S rozvojem výroby a obchodu samotný trh začal při plně krytých penězích pociťovat jejich nedostatek. Tržní subjekty si začaly vypomáhat obchodními směnkami, které ale např. nelze rozměnit, je jich "strašně moc", atp. Začaly je proto nabízet bankám, které za směnky vydaly další vlastní bankovky – "skladní listy" potvrzující obchodní směnky. Od tohoto okamžiku již nemusíme mít všechny emitované peníze plně kryté zlatem. Později, opět na základě poptávky trhu a nikoli zásahem státu, banky začaly ve svých bankovkách poskytovat úvěry, např. na hodnoty, které teprve vzniknou (nyní již zcela běžný účel úvěrů). Zlatem plně kryté peníze tyto bankovní úvěry v zásadě vylučují.
. Chamtivost a inflace"Chamtivost bank" v podobě nadměrné nekryté úvěrové emise pak často vedla k inflaci. Tržní prostředí u peněz tomu nezabránilo. Nic si nevymýšlím, existuje o tom řada příkladů z historie. |
Bankovky tedy byly emitovány nákupem zlata (krytá emise) či obchodních směnek (narušení plného krytí) a úvěrem (nekrytá, fiduciární emise). Banky ze všech emisních transakcí měly zisk (nižší nákupní cena zlata, nákup směnky se srážkou – diskontem, úrok u úvěru), takže měly na emisi zájem – jde o "nabídku peněz". Zájem o tyto peníze, a nestačí-li plně kryté, pak i o další peníze, měl trh – "poptávka po penězích". Měl tomu stát bránit?
"Chamtivost bank" v podobě nadměrné nekryté úvěrové emise pak často vedla k inflaci. Tržní prostředí u peněz tomu nezabránilo. Nic si nevymýšlím, existuje o tom řada příkladů z historie.
7) Plně kryté peníze a úvěr
U plného zlatého krytí si mikroekonomicky můžeme představit například situaci, kdy klient přijde do banky se žádostí o úvěr. Bankéři vyhodnotí účel a klientovi sdělí: Váš projekt na výrobu neomezeného množství zlata je prostě úžasný, téměř bez rizika. Ale my vám nepůjčíme, protože žádné volné zlato nemáme. A ani to nezkoušejte u jiných bank, tam je to stejné. Neklesejte však na mysli, má prý být objeven další zlatý důl.
Při existenci těch hrozných nekrytých peněz ale úvěr na svůj projekt získáte emisí nových bezhotovostních peněz v podobě prostředků na vašem běžném účtu… A vůbec vás nebude zajímat, co na to centrální banka, ta do toho nemůže mluvit. Dovolím si upozornit, že uvedený problém není v delším časovém období řešitelný ani např. zlatými certifikáty na budoucí (snad) vytěžené zlato.
Která volba je "svobodnější" – u plně krytých peněz nebo peněz nekrytých, vynucovaných k přijímání státem?
8) Větší počet druhů bankovek
V aktivním omezování plného krytí peněz zlatem žádný stát nevidím. Poptávka po penězích ("trh") stimulovala emitující banky k "ne zcela" krytým a následně i nekrytým bankovkám. Stát vstoupil do hry mnohem později (!) centralizací emise oběživa, a já vůbec nepopírám, že také z "mocenských důvodů". Jen si dovoluji upozornit, že bankovek bylo z hlediska emitentů hodně, nestejné ekonomické kvality, časově omezených, nekrytých zlatem, platných jen v daném městě, s velkými příležitostmi pro falzifikátory apod. Silně pochybuji, že to byl skvělý či alespoň lepší systém než ten současný.
9) Počet cen
Pan Ryska se dotknul problému, který někteří účastníci diskusí pod mým článkem zesměšňují, a to většímu počtu bankovek – z hlediska emitujících bank - v ekonomice. Stručně připomenu – více druhů bankovek – více cen u každého výrobku či cenného papíru – vznik směnných kursů mezi těmito penězi, přičemž ty nemohou mít stále vzájemně stejnou kupní sílu, vždyť všechny emitující banky nemají stejné podmínky, stejnou úvěrovou a úrokovou politiku, "kvalitu", důvěryhodnost apod. Vidíme to v zahraniční sféře – měnové kursy, až na uměle fixované, se mění, což je spojeno se zdražením těchto transakcí (zajišťování se proti kursovým pohybům není zadarmo). Stejné náklady by nutně vznikly navíc uvnitř ekonomiky, pokud by ovšem svobodní bankéři nezavedli systém pevných směnných kursů.
Ceny by – zřejmě – byly nakonec vyjádřeny ve společně dohodnutých jednotkách – ale kterého emitenta, nebo uměle, nebo někoho dalšího? Nějak se zase blížíme k jediné domácí měně jako účetní jednotce. A kterými penězi bychom platili? Stále bychom asi propočítávali, u kterých je to právě v danou chvíli výhodnější. Stát nás ale již "přinutil", ať to neděláme, stejně je to zbytečné, jsou jen jedny peníze.
Rovněž se ptám, ve kterých penězích by byly vyjádřeny ceny (kursy) na finančních trzích – v penězích všech emitujících bank? A co měnové kurzy třeba k dolaru – opět ve všech našich penězích? Zajišťovali bychom se proti kurzovým pohybům? Zadarmo? Alespoň na poslední otázku odpovím: ne.
Pan Ryska tvrdí, že řešení je triviální – peníze plně kryté zlatem by zabezpečily vyjadřování cen ve zlatě. Souhlasím. Ale vzápětí se s odvoláním na výše uvedené historické zkušenosti a opouštění plného krytí musím ptát znovu. Odpověď by také mohla znít stejně, ale nijak se tím neřeší více cen (vyjádřených tedy jednotně ve zlatě) spojených s každodenním pohybem směnných kurzů různých peněz a navíc teď i každodenních pohybů cen zlata (viz současnost); než jsem stačil dopsat tuto větu, cena zlata se již změnila. Jednotná domácí měna nyní emitovaná více emitenty (!), až na extrémy hyperinflace, je uvnitř ekonomiky v kratších časových úsecích - a domnívám se, že i v delších - mnohem stabilnější než cena zlata.
10) Mezibankovní zúčtování
V čem by probíhalo mezibankovní zúčtování? Buď ve všech emitovaných penězích (že by v tom nebyl zmatek?; zkusme se zeptat bank) nebo opět v dohodnutých jednotkách nebo v kolísajícím zlatě. Ale "trh", zde mezibankovní, by také mohl říci – tyto peníze této banky nebudu přijímat, protože se mi ta banka prostě nelíbí nebo protože je pro nás, ostatní banky konkurencí a tím ji snad vyřadíme ze hry. Anebo je z jiného města a my k ní nemáme důvěru. Stát nesmí zasáhnout, žádné nucené přijímání peněz neexistuje, tak jaký je v tom problém. Zlý stát v současnosti toto ale nepřipustí, a mezibankovní platební styk a zúčtování navíc zabezpečuje (obvykle monopolně!) centrální banka pro všechny banky.
Pokud ale centrální banku zrušíme, kdo bude mezibankovní clearing provádět? Trh? Zvolená banka (a co když se banky nedohodnou)? Nebo nebankovní privátní firma (banky nemusejí mít zájem)? Netvrdím, že by se nakonec snad nenašlo řešení, ale od kritiků centrálních bank jsem jej neslyšel. A již vůbec by nalezené řešení clearingu nemuselo být "lepší", levnější, rychlejší a hlavně bezpečnější, než je v současnosti.
11) Účetní jednotky
V čem by se vedlo účetnictví firem – ve kterých penězích? Nebo v cenově nestabilním zlatě? Jak by se ověřovala "daňová poctivost a správnost" vykázaných údajů, když by se stále měnily směnné kursy mezi penězi uvnitř ekonomiky, resp. ceny zlata? Tak bychom ty daně možná raději měli zrušit. A následně i rozpočtové výdaje, třeba na obranu a bezpečnost. (Ostatně, pak už nám zbude jen zrušit stát, stejně je k ničemu, vše zabezpečí neregulovaný trh, svobodná volba a zlatem plně kryté peníze řady bank. Zdůrazňuji, že zde vůbec nemám – protože je neznám - na mysli názory pana Rysky, jen uvádím tento požadavek u některých extrémních obhájců tzv. "svobodného" bankovnictví a soukromých peněz.)
12) Záchrana bank
Opět – nikdy a nikde - jsem neuváděl, že dvoustupňové (žádné centrální!) bankovnictví je dokonalé. Zrovna tak naprosto souhlasím, že státní zásahy velmi často naprosto deformují trh. Ale nějak si nedokáži dát dohromady, že tento systém je spojen především a právě s ekonomicky nejvyspělejšími ekonomikami. Systém se navíc permanentně vyvíjí, někdy směrem k lepšímu, jindy - pro mne bohužel právě nyní - k horšímu. Nevěřím však, že např. plné krytí peněz emitovaných "svobodně" větším počtem bank je smysluplná a hlavně realistická varianta. Dříve existovala, tak proč ji lidé (i s "pomocí státu") opustili?
. Nic není dokonaléStátní zásahy velmi často naprosto deformují trh. Ale nějak si nedokáži dát dohromady, že tento systém je spojen především a právě s ekonomicky nejvyspělejšími ekonomikami. |
Naopak existují, někdy jen mírně, někdy výrazněji jiné systémy – např. měnové unie, dolarizace (či euroizace) nebo měnové rady (currency boards, v různých verzích). Tyto varianty zde ale jen těžko mohu podrobněji charakterizovat. Pokusím se vysvětlit své názory na dvoustupňový bankovní systém s centrální bankou na problému záchrany bank.
Použiji k tomu zastánci "svobodného" bankovnictví tolik oblíbeného způsobu přirovnání, a to s vědomím, že každé přirovnání může poněkud kulhat. Nejdříve vysvětlení pojmů: banka je dům; finanční problémy banky jsou požárem domu; centrální banka či státní rozpočet (aj.) jsou hasičem. Záchrana z peněz centrální banky či peněz daňových poplatníků představuje náklady na hašení hořícího domu. Bankovní systém (obchodní banky) je městem u sebe velmi blízko postavených domů. Začínáme.
Ve větším domě vypukl požár. Nabízejí se dva základní důvody – blesk (externí ekonomický šok, třeba hypoteční krach v USA) nebo si obyvatelé hráli se zápalkami (podcenění rizik v bance). Ale je to teď vedlejší, dům prostě hoří. Nabízejí se různá řešení:
- uhašení domu (a všech okolních, na které se oheň přenesl). Obyvatelé prvního domu za nic nemohou (i když – měli se dobře preventivně zajistit!), tak hasím. Nebo hasím, ale pak ty, kteří si hráli se zápalkami, poženu k odpovědnosti včetně vymáhání škod (možná to ale nedokáží uhradit);
- nechám dům shořet a současně hlídám či preventivně polévám vodou domy v okolí, aby mezitím nezačaly hořet. To opět něco stojí, ale obyvatelé dalších domů by požár, za který v zásadě nemohou, již nedokázali vlastními silami uhasit. Navíc v domě shoří i zpeněžitelné cennosti a možná jeho obyvatelé. Třeba je dům pojištěn, a pak těm, co přežili – ale nezpůsobili požár – vyplatí pojišťovna náhradu (pojištění vkladů u bank!);
- nechám shořet, co již hoří. Však poté z popela povstanou mnohem bezpečnější domy;
- nechám shořet i to, co začne hořet následně, klidně celé město, stejně bylo ošklivé, a důsledky mne nebudou zajímat.
Jsou i další možnosti přístupů k požárům, a upozorňuji, že nemusím ani vědět, který dům začal hořet jako první.
Nakonec mohu zrušit i "centrální" hasiče, a kdybych v budoucnu chtěl hasit, nechám to na trhu (místních hasičích). O tomto lze diskutovat, jen bychom si měli dávat pozor, aby místní hasiči (trh) měli dost vody. Samozřejmě, že centrální hasiči mají vody vždy dostatek, a pak se oprávněně mohu obávat možných následků hašení v podobě potopy.
Připustím-li možnost volby řešení požáru, vůbec nepopírám, že není snadná (zejména tehdy, pokud signály o možném požáru jsou slabé či je někdo podceňuje – třeba CB). A plně souhlasím, že zde existuje morální hazard, především u první varianty - obyvatelé uhašeného domu, i dalších, si zase začínají hrát se zápalkami…
Panu Ryskovi ze srdce přeji, aby nebyl v kterémkoli hořícím domě. Jinak by byl třeba tím prvním, kdo volá o pomoc.
Při návratu do bankovnictví si dovolím shrnutí: existují argumenty pro pomoc (např. systémové riziko), i proti pomoci (morální hazard, politizace, pokles finanční disciplíny, konkurenci narušující banka "too-big-to-fail" – se kterou je ovšem spojeno vyšší systémové riziko, a také emise nových peněz u záchrany centrální bankou, či utrácení rozpočtových peněz). Ve velké míře také platí slova "klasika" v této oblasti, Waltera Bagehota (1873) v tom smyslu, že záchrana kterékoli špatné banky v současnosti tím nejspolehlivějším způsobem zabraňuje zřízení dobré banky v budoucnosti. O problematice záchrany bank jsem psal již dávno, tak mne prosím, laskavý čtenáři, třeba nepodezírejte, že jsem si to právě vymyslel, abych unikl z kritiky CB.
. Pekaři inflaci nezpůsobíSrovnávání trhu chleba s penězi považuji za scestné. Peníze vyjadřují cenu všeho ostatního (ano, a dají se nyní vytvořit z "ničeho", chleba nikoli). Máme peněžní ekonomiku, nikoli chlebovou. |
Kajícně se doznávám, že nemohu striktně říci, kterou variantu považuji za nejlepší, na obranu ale uvádím domněnku, že toto za konkrétní situace nedokáže nikdo – ani předem ani následně. Současně dodávám pro mnohé možná velmi překvapivou skutečnost, že bankovní krize (viz historie) byly mnohem četnější v systémech bez centrální banky.
13) Chleba a peníze
Jakékoli srovnávání trhu chleba (či jiných komodit) s penězi považuji za scestné. Peníze vyjadřují cenu všeho ostatního (ano, a dají se nyní vytvořit z "ničeho", chleba nikoli). Máme peněžní ekonomiku, nikoli chlebovou ekonomiku. Množství peněz má vliv např. na vývoj cenové hladiny, množství chleba působí jen jedním směrem (protože jde o potravinu, ale neplatí to např. u počítačů či uhlí). Peníze a chleba mají "společné" to, že málo peněz (např. plné krytí zlatem!) vede (či je spojeno, abych nedráždil) mimo jiné k ekonomickému poklesu, málo chleba – nemáme-li rohlíky, a tedy ani koláče atp. - k hladomoru. Hodně peněz vede k inflaci – a to je problém, samozřejmě -, hodně chleba k "ničemu" ale nevede. Pekaři inflaci nezpůsobí, emise "stejných" peněz různými emitenty či měnová politika centrální banky mohou k růstu cenové hladiny výrazně přispět, někdy jde o dominantní faktory. To jsem nikdy nezpochybňoval, stejně tak jako to, že za to „může“ především nedokonalý současný dvoustupňový bankovní systém "v čele s centrální bankou". Ale žádný trh spojený s plně krytými penězi emitovanými různými bankami inflaci dříve či později také nedokáže zabránit, již jen proto, že plné krytí jako kontraproduktivní bude jako vždy předtím opět opuštěno z důvodu rostoucí poptávky po penězích při omezené nabídce zlata (viz body 5 a 6).
14) Vlastní peníze a FBI
Přiznám se, že jsem váhal, zda na příklad svobodomyslných lidí a jejich pokusu o tvorbu alternativních liberty dolarů vůbec reagovat. Jde o tak absurdní příklad, že jsem jej ani u pana Rysky neočekával. Proto se obávám, že má snaha o racionální argumentaci se zcela mine účinkem. Přesto to zkusím.
Předně, byl porušen zákon a FBI proto musela reagovat. Kdyby tento zákon neexistoval, kde máme jistotu, že by liberty dolary byly pořád kryté zlatem, opět viz historie. Kolik těchto lidí bylo (pět, nebo třeba pět tisíc)? Kolik zlata dali tito lidé dohromady? K čemu by tyto peníze sloužily – k úvěrům při plném krytí rozhodně ne. Jak by konkurovaly americkým dolarům? Kdo by je přijímal? Vytvořili by si tito lidé vlastní zákon, např. o povinnosti plného krytí? Pak by si rovnou mohli a možná museli vytvořit vlastní stát. Kdo a jak by kontroloval, zda není náhodou zákon plného krytí porušován a liberty dolary nejsou již emitovány nad rámec povinného krytí? Trh? - to je kdo? Jak by se postupovalo při porušení zákona plného krytí?
Pokud to vezmeme do důsledků, pak by si kdokoli, kdo má doma zlato, mohl proti tomu emitovat své vlastní bankovky. U nás by se tak rozhodlo třeba pět milionů lidí – rovná se pět milionů prozatím hotovostních "bankovek", či lépe "lidovek". A opět, kdo by tyto peníze přijímal? Někdo na svobodném trhu? Jak by třeba zjistil, že nejde o již nekryté či dokonce falešné peníze?
Mám doma zlato ve výši dejme tomu 100 super-liberty korun. Svobodomyslně si natisknu tyto vlastní super-liberty koruny a jdu si něco koupit. Prosím pana Rysku, aby mi sdělil, ve kterém svobodném obchodě mi tyto peníze – zatím plně kryté mým zlatem! – i při neexistenci zákonného platidla přijmou. Vždyť mne v tom obchodě třeba neznají, tak proč by mi měli věřit? Nebo někde musím dostat nějaké povolení? Od koho? A třeba mi v tom obchodě řeknou, že přijímají pouze své vlastní peníze.
Budu však předpokládat, že uspěji. Později si natisknu nekryté super-liberty koruny a vzhůru za dalšími nákupy. Svůj zákon o plném krytí si klidně poruším, a potrestám se tak, že si vynadám. A už nikdy nebudu psát žádné články či reagovat na jiné, budu jen tisknout peníze a utrácet dokud mi trh věří, že mám super-liberty koruny plně kryté vlastním zlatem. Nechce mi někdo ze čtenářů za tyto peníze třeba prodat dům? S bezhotovostními super-liberty korunami raději zatím počkám, ale časem snad dojde i na ně. A možná je začnou emitovat i banky, pak ovšem o svůj monopol – u bezhotovostní emise – přijdu. Stejně jako ČNB (resp. předchozí CB) v naší ekonomice.
Je můj příklad na rozdíl od liberty dolarů absurdní? Prosím pak vysvětlit, jak se od liberty dolarů liší, alespoň v úvodní fázi plného krytí. Možné vysvětlení, že straším existencí vysokého počtu hotovostních peněz, si předem dovoluji nepřijmout.
Shrnutí
Vážený čtenáři, pokud jste článek dočetl až sem, děkuji, máte můj obdiv. Promiňte mi ještě osobní poznámku k panu Ryskovi: nejsem profesorem centrálního bankovnictví, takový obor ani neexistuje. Pokud je to myšleno v podobě mé "obhajoby" současného dvoustupňového bankovního systému, připomínám, že ani zdaleka nejsem přesvědčen o jeho nějaké dokonalosti.
Jsem ale přesvědčen o neexistenci monopolu na emisi všech domácích peněz, o nemožnosti stanovit celkové množství peněz v oběhu centrální bankou, o nereálnosti návratu k historicky existujícímu, ale poraženému systému plného krytí peněz zlatem, o omezené nabídce drahého kovu pro měnové účely ve vztahu k rostoucí poptávce po penězích, o podstatně horší charakteristice systému emise vlastních peněz kteroukoli bankou a také o tom, že (jistě, společně se "zájmy státu") byl tento systém opuštěn především na základě tržního vývoje. Jakkoli byl trh svobodný či nikoli.
Nyní si jdu něco koupit. Nebudu zkoušet platit třeba chlebem, vytištěnými články pana Rysky (to je přece také nějaká hodnota či komodita) či vlastními super-liberty korunami, ze svobodné vůle nebudu platit ani zlatem a na rozdíl od různých peněz různých bank mám jistotu, že peníze – hotovostní či bezhotovostní - mi prodavač přijme. A pokud by se zdráhal, však on ho ten strašný stát k tomu již donutí. Naštěstí.
P.S.: Řadu důležitých okolností jsem mohl opomenout. Předem přijímám výtky za poněkud bulvární a někdy ironický styl a text plný uvozovek a závorek, jde o projev snahy přesvědčit oponenty alespoň o možnosti jejich zamyšlení se nad některými mými argumenty. Dovoluji si také poznamenat, že nejsem autorem názvů či mezititulků svého předchozího příspěvku ani na internetu ani v novinách.
