Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek.

Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. | foto: Jan Zátorský, MAFRA

POLEMIKA: Lidovci na cestě do nikam? Ale kdeže! říká jejich předseda

  • 25
Pokud KDU-ČSL nezmění přístup k silně individualizované a materialistické české společnosti, upadne v zapomnění. Taková je logika naší doby a této země. To napsal student Tomáš Sadílek ve svém pohledu na KDU-ČSL, který publikovala "papírová" Kavárna MF DNES. Zde tento text přetiskujeme - ovšem i odpovědí, kterou zaslal současný předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek.

Lidovci jako historicky nejstarší politická strana soudobých českých dějin - ustavila se během druhé poloviny roku 1918 - požívala během svého trvání různou míru popularity. Avšak poslední desetiletí se ukazuje být pro lidovce bezprecedentní. Během něho se projevilo, že existence české křesťanskodemokratické strany se může nachýlit k úplnému konci. Od listopadu 1989 se KDU-ČSL potýkala s různými problémy jak uvnitř sebe sama, tak v důsledku svého působení a fungování i navenek. Jaká je tedy budoucnost této partaje a uplatnitelnost jejich programu v kontextu dnešní společnosti?

Debata v České televizi: Jiří Skalický, Josef Lux a Václav Klaus; prosinec 1997

S výjimkou Josefa Luxe...

Lidovci po volební porážce v loňských květnových parlamentních volbách téměř vymizeli z médií a zároveň i z veřejné debaty. Teprve v momentu, kdy se strana nedostala do parlamentu, se začalo polemizovat (byť jen na úrovni politologické, religionistické či žurnalistické), kam lidovci směřují. Debaty typu „Quo vadis KDU-ČSL?“ se zaobíraly nedostatky stany a hledaly vysvětlení neúspěchu. Jenže články většinou přicházely z rukou zastánců křesťanskodemokratické strany, nebo naopak od kritiků tohoto politického proudu; autoři textů se nechovali nestranně a s nadhledem.

Podle norského politologa a sociologa Steina Rokkana (1921-1979) a jeho teorie štěpení (cleavages) se křesťanskodemokratické strany vyvinuly štěpením na úrovni stát - církev. Během historie se musely přizpůsobovat společenským vlivům a pružně na ně reagovat. To se křesťanskodemokratické straně v České republice počátkem jedenadvacátého století úplně přestalo dařit a strana pozvolna ztrácela hlasy tak dlouho, až se do parlamentu v roce 2010 nedostala vůbec.

Pohřeb Josefa Luxe. Vynášení rakve po posledním rozloučení v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Vlevo kardinál Miroslav Vlk; 29. 11. 1999

Ovšem nejen aféry kolem vedení strany a některé „nešťastné“ politické kroky byly příčinou neúspěchu. Ačkoli se strana po revoluci snažila najít svůj směr, který se částečně podařilo formulovat s osobou předsedy Josefa Luxe, jenž svou autoritou a tahem na politickou bránu dokázal lidovce určitým způsobem semknout a ideologicky stmelit, po jeho smrti přizpůsobování se novým poměrům a nalezení směru znovu, a téměř již fatálně, selhávalo a selhává.

Strana se od roku 1989 vyvíjela nejprve jako pravicová, později se přesouvala do středu pravolevého spektra české politiky. Pro lidovce tím vyvstávaly zásadní spory vnitrostranické i obecnější: ke komu se přiklonit a s kým vládnout? Strana totiž měla silný koaliční potenciál a mohla pádně promlouvat do nově se utvářejících vlád. Tím kompenzovala ztráty pro ni odevzdaných hlasů od pravicového elektorátu, způsobené programovým posunem ke středu a částečně i k levici. Koaliční potenciál z let 2002 až 2009 však křesťanští demokraté dramaticky a fatálně prohospodařili. Mohli se „svézt“ s vládnoucími stranami a stavět se do role „moudrého“, který vše s klidnou silou, s idejemi straně vlastními, zkritizuje a hledá nápravy. Namísto toho se namáčeli do sporů a kauz typu „Čunek“, které partaj oslabovaly jak z venku, tak zevnitř. Nakonec se od lidovců odštěpila skupina poslanců a dalších členů, kteří vytvořili TOP 09, stranu, která jí dílem přebrala pravostředové voliče.

Sjezd KDU-ČSL ve Žďáru nad Sázavou. Delegáti zde budou volit nového šéfa strany. Mezi uchazeči je i Michaela Šojdrová, rok 2010

Tam i tam - cesta do pekel

Dneska je pro lidovce coby mimoparlamentní partaj s minimálním prostorem v médiích obtížné pracovat na nápravě způsobených škod. Reflexe strany probíhá malátně, zpomaleně, což je ostatně při pozorování dění u lidovců v posledním desetiletí rozhodující dojem. Oblíbenost KDU-ČSL se nyní ve výzkumech veřejného mínění pohybuje na úrovni dvou až pěti procent a strana není schopna reagovat či kritizovat politické dění ve svůj prospěch, byť se Česká republika „úspěšně“ propadá do politické krize.

Dalo by se očekávat, že se KDU-ČSL právě v době ideologické vyprázdněnosti a slabé politické kultury tuzemské scény může těžit ze svého středového postavení. Realita však byla jiná. Téměř panická antiklerikální společnost a vážnost ekonomických otázek odsunuly lidovecká témata jako rodina a morálka na druhou kolej. Materialistické zacílení programů stran nejvíce bodujících v loňských parlamentních volbách bylo výrazem zaměření české společnosti výhradně na ekonomická témata. Levice propagovala program, který měl být návodem na cestu z ekonomicky špatných časů, jehož součástí byl i plán, jak nezchudnout. Plán pravice byl opačný: jak zbohatnout. Ve středové pozici se KDU-ČSL musela přiklonit na jednu stranu, což učinila ukázkově schizofrenním způsobem: příklon k pravici v ekonomických tématech a náklonnost k levici v tématech sociálních stáhly lidovce pod pětiprocentní práh vstupu do parlamentu.

Co tedy dál?

Lidová strana by si měla vzít příklad z německé CDU-CSU, která se v posledních desetiletích profilovala coby catch-all strana a otevřela se široké společnosti. Tím zároveň posunula křesťanská témata na obecnější etický základ, vlastní většině Německa, respektive Evropy. KDU-ČSL je naproti tomu pro většinu tuzemské společnosti stranou silně náboženskou a uzavřenou, což ji v tak proslule ateistické zemi, jakou je Česká republika, těžce handicapuje. Pokud lidovci nezmění přístup k silně individualizované a materialistické české společnosti, upadnou v zapomnění. Taková je logika naší doby a země.

Lidovci vcelku uspěli v komunálních volbách a znovu se s nimi musí počítat. Volební výsledky s napětím sledovali Michaela Šojdrová i možný kandidát na předsedu Petr Šilar, který postoupil do druhé kola senátních voleb.

x x x

Odpověď předsedy KDU-ČSL

Křesťanská demokracie znovu na startu

Lidovci nejsou historicky nejstarší stranou soudobých českých dějin. Tou nejstarší je sociální demokracie. Československá strana lidová nevznikla v roce 1918, ale až v lednu 1919 sdružením několika menších subjektů. I to je důvod vnitřního pnutí mezi křesťansko-konzervativním a křesťansko-sociálním proudem, které se projevovalo po celou dobu existence ČSL a částečně přetrvává v KDU-ČSL do dnešních dnů.

KDU-ČSL má dnes třetí nejsilnější senátní klub – není tedy pravda, jak několikrát autor mylně píše, že jsme se nedostali do Parlamentu ČR. V horní komoře parlamentu zůstáváme poměrně silní. V loňských senátních volbách se nám podařilo získat dva senátory. S naší podporou uspěla i senátorka Miluše Horská za Nestraníky, která je členkou  našeho znovu obnoveného senátního klubu. Ten původní se rozpadl zběhnutím několika senátorů po vzniku TOP09. Nezapomínejme ani dva poslance, které máme v Evropském parlamentu.

Předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek.

Média nezajímáme

Naše vymizení z médií je způsobeno několika faktory. Nejdůležitější je, že politika se tvoří ve Sněmovně a tam zastoupení nemáme. V České televizi dostáváme prostor jen v neatraktivních časech, především v Politickém spektru, které se vysílá v sobotu odpoledne a přizvávané jsou mimoparlamentní strany. Naše námitka, že jsme parlamentní stranou, vedla alespoň k pozvání do relativně sledovaného Hydeparku. Do debatních pořadů ČT pozvánky nedostáváme. Výjimkou je náš senátor Petr Pithart. Ten byl však do Otázek Václava Moravce pozván jen jako bývalý český premiér.

Přestože jsme představili svůj návrh důchodové reformy, který je alternativou k návrhu ODS, TOP09 a VV na jedné straně, i k návrhu ČSSD, popř. odborů na straně druhé, média s naší variantou vůbec nepočítají. Představovali jsme ji na tiskových konferencích, pomocí petice i na našem webu. Náš návrh důchodové reformy zaznamenali a s uznáním zmiňovali pouze odborníci. Ale to je osud stran mimo Poslaneckou sněmovnu. Naše snaha nepolevuje a připravujeme další alternativy k vládním návrhům. Nejsme jen těmi, kteří kritizují, ale snažíme se předkládat vlastní řešení.

Kdo s čím ztroskotal

Nechci polemizovat s posunem KDU-ČSL v levopravém spektru. Autorovy teze jsou dle mého soudu poněkud odvážné. Josef Lux profiloval stranu jako středopravou. Sociální akcent byl ale i za jeho vedení silně patrný, jak to odpovídá i historickým tradicím strany. Zatímco v devadesátých letech volební zisky KDU-ČSL narůstaly, po úspěšné epizodě se Čtyřkoalicí, resp. US-DeU docházelo k poklesu. Kalouskův pokus o přeměnu KDU-ČSL na pravicovou stranu evidentně ztroskotal. Přes velká očekávání dvouciferného výsledku došlo ve volbách v roce 2006 k propadu vůči 9,0 % z roku 1998 o téměř dvě procenta a k velkému zklamání. Z výsledku 7,2 % z roku 2006 zřejmě rostou kořeny rozhodnutí Miroslava Kalouska o vzniku nové, nikoli středopravé, ale velmi pravicové, chcete-li neoliberální TOP09.

Na sjezd KDU-ČSL ve Vsetíně dorazil i Miroslav Kalousek. (30.5.2009)

Zajímavé je, že vrcholem samostatného působení KDU-ČSL byl rok 1998, kdy jsme získali 537 013 hlasů. I po dobré výchozí pozici ve vládě s ČSSD jsme však vůči tomuto roku přišli v roce 2006 o 150 307 hlasů, což je téměř stejný počet jako v roce 2010 vůči roku 2006, kdy došlo ke ztrátě 156 989 hlasů. Jde tedy o trend, který nezastavil ani Miroslav Kalousek, ani Cyril Svoboda. Lze tedy jednoznačně souhlasit s autorem, že k prohospodaření volebního potenciálu došlo v prvním desetiletí 21. století. Bylo to přetlačování dvou křídel. Ty uměl stmelit jen Josef Lux.

Dvě dobré zásady

Nevím, z jakých zdrojů autor čerpá, ale reflexi současného stavu KDU-ČSL bych rozhodně neoznačil za malátnou a zpomalenou. Máme enormní šanci a po letech „únavy z vládnutí“ se intenzivně zabýváme situací ve straně a programem pro další volby. Kromě již zmíněné důchodové reformy pracujeme na dalších programových stanoviscích – ke zdravotnictví, k sociálním službám, k zemědělství a k životnímu prostředí, k daňové soustavě, k zahraničním tématům. Je připravena razantní změna stanov, byl připraven argumentář pro členy, diskutujeme o případné změně názvu. Na to, že v předsednictvu má většina členů civilní zaměstnání, že jsme propustili 50 lidí, což znamená cca 60 %  úvazků, to není špatný výkon.

Platí zde dvě zásady. 1) Všeliké to kvaltování toliko pro hovada dobré jest, tedy je třeba věci, které se odkládaly deset a více let promyslet a vytvořit důkladně a dobře. 2) Štěstí přeje připraveným. Proto pracujeme na programových i vnitrostranických dokumentech, na vzdělávání a hlavně, na naši vizi, jak by měla naše vlast vypadat ne po jednom volebním období, ale za 10, 30, 50 let.

Autor má pravdu v tom, že jsme podcenili náladu společnosti vůči ekonomické krizi. Příčiny našeho neúspěchu jsou však daleko širší a složitější. Vůbec nepočítá s tím, že všechny, opakuji, všechny strany zastoupené ve Sněmovně přišly o obrovské množství voličů. Některé ztratily dokonce o mnoho více než KDU-ČSL. Jsou to zajímavá čísla. Nevýhodou KDU-ČSL a SZ byl nižší počáteční stav a tak obě strany spadly pod 5%. Poslední průzkumy dávají KDU-ČSL 5-6%. Odhady volebních výsledků KDU-ČSL rostou, což je zřetelný trend. Dokonce se tak děje i na internetu, kde drtivá část našich členů nehlasuje a na nějaké „klikače“ peníze nemáme.

Na co v ČR není prostor

Velkým omylem je snaha vybudovat z KDU-ČSL catch-all party typu CDU-CSU. Pro takovou stranu není v ČR prostor. Muselo by dojít k propojení voličů od TOP09, ODS, KDU-ČSL až po některé mimoparlamentní strany. Hovoří se v kuloárech o tom, že koncept CDU-CSU připravovali Mirek Topolánek a Miroslav Kalousek už od roku 2003. Když to v KDU-ČSL nenašlo pochopení, dohodli se údajně, že udělají další pravicovou stranu, aby pod novou hlavičku stáhli zklamané voliče ODS i dalších stran. Konečně VV údajně vznikly s podobným cílem, jen je pak do ruky vzal Vít Bárta.

Příznivci CDU se radují po zveřejnění prvních volebních odhadů. (27. září 2009)

KDU-ČSL tedy o catch-all party v současné chvíli uvažovat nemůže, musí být otevřená, čitelná a orientovat se na střední třídu, hodnotově orientované, zodpovědné a solidární voliče. KDU-ČSL je třeba proměnit z masové strany na stranu volebního typu. Alespoň zčásti. Klerikální stranou již dávno nejsme, a např. 1. místopředseda a senátor Petr Šilar je evangelíkem.

Na co naopak prostor je

Komunální i senátní volby na podzim minulého roku ukázaly, že odepisovat křesťanskou demokracii je v České republice předčasné. To ale musíme potvrdit příští rok v krajských a senátních volbách, které budou velmi důležité. Domnívám se, že pro konzervativní, středopravou stranu se sociálním akcentem, pro stranu, která bere politiku jako službu bližnímu, pro stranu, která za míru úspěchu považuje kvalitní mezilidské vztahy, fungující rodinu a soudržnou společnost, nikoli jen výši příjmu, je v naší zemi místo. Jsme strana, která odmítá propojení byznysu a politiky. To je evidentní z našeho financování.

Záleží nám nejen na důležitých ekonomických parametrech, ale i na charakteru společnosti. Začali jsme u sebe. Jsme lidé chybující, členové naší strany udělali mnoho chyb. Věřte, že sebereflexe proběhla a byla hutná. Sám jsem před velikonocemi rozeslal dopis, kde to jasně říkám. Jsme nedokonalí, ale o dokonalost usilující. Jsme chybující, ale omyly neděláme účelově, aby se lépe kradlo. Pokud se jich dopustíme, umíme si je přiznat. Takovou linii musíme držet a přesvědčit o tom veřejnost.

Pavel Bělobrádek
předseda KDU-ČSL


Nejlepší videa na Revue