Bez reakce nechceme nechat článek Kláry Kubíčkové "Evropa čte Viewegha. Není sám", který MFD dnes zveřejnila 16. května 2009 v sobotní příloze Scéna - článek čtěte zde: Evropa čte nejen Viewegha, nejpřekládanější je Ivan Klíma.
Nejprve jedno upřesnění: autorka se v textu odvolává na údaje naší literární agentury Pluh (viz www.pluh.org), ale přímo s námi nemluvila, a tak bychom touto cestou chtěli poznamenat, že Jáchyma Topola nezastupujeme - ten je v péči svého německého nakladatele, firmy Suhrkamp.
Neztotožňujeme se s výrokem někdejšího tajemníka Spolku českých knihkupců a nakladatelů Jaroslava Císaře, že ve velkých evropských zemích a v USA "je tisícový náklad zanedbatelný". Jsme toho názoru, že bez ohledu na prodejnost nebo širší čtenářský ohlas má každý překlad do cizího jazyka význam v tom, že určitou literaturu, autora, dílo otvírá čtenářské obci další jazykové oblasti. Kniha tu prostě je, dá se vyhledat v knihovně - u překladů do velkých jazyků (němčina, angličtina apod.) přitom platí, že knihu zpřístupňují mnohem rozsáhlejší skupině lidí v nejrůznějších zemích, kteří příslušné jazyky ovládají.
Náš pohled potvrzuje z druhé strany kupříkladu nizozemský literární fond NLPVF (viz deník NRC Handelsblad z 18. května 2009), který vyslovuje obavy z úpadku překladatelského řemesla pro nedostatek nových adeptů: "Je to neblahé i pro vývoj nizozemské literatury, protože možnost poznávat (v překladu) literaturu jiných zemí se tak bude stále víc omezovat." Překlad do angličtiny navíc znamená, že se text dříve či později dostane do velké databáze Google Books, přístupné volně na internetu v rámci rozsáhlého projektu digitalizace amerických knihoven.
Fond, který má smysl
I my jsme toho názoru, že v České republice chybí jasná koncepce propagace české literatury ve světě. Z nizozemských zkušeností vyplývá, že součinnost fondu NLPVF (nezávislá nekomerční instituce na podporu nizozemské literatury v zahraničí) s nakladateli a literárními agenturami pozici nizozemské literatury ve světě výrazně zlepšila. Fond se účastní s vlastním stánkem velkých veletrhů, vydává propagační materiály, organizuje literární akce (například Café Amsterdam v pražském Divadle Archa v listopadu 2007), systematicky proniká do nových oblastí (asijské země) a přesahuje tak možnosti i užší zájmy nakladatele či agenta - současně jim tak prošlapává cestu.
Angažmá zahraničních bohemistů při prosazování překladů je sice chvályhodné, ale není to jejich úkol (navíc tam většinou hraje roli osobní vkus a/nebo osobní kontakty překladatele s určitým autorem - taková subjektivní volba sice má svůj půvab a snažení profesionálů může vhodně podpořit, ale o nějaké širší koncepci nebo o systematickém přístupu obvykle není řeči). Bohemisté teď tedy naopak do velké míry suplují málo rozvinutý systém zastupování českých autorů v cizině a neexistenci české instituce srovnatelné právě třeba s nizozemským fondem NLPVF.
Nezřetelná kritéria
Čerstvě se dozvídáme, že grant na překladatelské náklady ministerstvo kultury letos v několika případech z nejasných důvodů zahraničním nakladatelům zamítlo. Na jedné straně tedy spisovatelé vyjíždějí do ciziny (s podporou ministerstva kultury nebo Českých center) s cílem vzbudit zájem nakladatelů, avšak týž orgán vzápětí odmítne na překlad přispět. Grant přitom dostane překlad Karla Čapka nebo Ladislava Klímy, kde už nakladatel nemá žádné výdaje s autorskými právy, takže celkové náklady na vydání jsou řádově o tisíce eur nižší než u současných autorů. Nic proti podpoře klasiků - jde tu jen o priority při dělení koláče.
Jeden konkrétní příklad za všechny: nakladatelství Voetnoot, které léta spolupracuje s českými nakladateli (Argo, Torst) na fotografických publikacích a už třetí rok vydává s podporou ministerstva edici Moldaviet (Vltavín) věnovanou krátkým českým textům, nedostalo letos mimo tuto edici příspěvek na překlad románu Emila Hakla O rodičích a dětech (přestože předchozí zahraniční vydání tohoto titulu ministerstvo podpořilo) s tím, že to mohou zkusit příští rok (kniha vyšla v březnu 2009). Voetnoot je podnik o dvou lidech - grafický designér a překladatelka, kteří provoz nakladatelství financují ze svých honorářů. Pro ně má samozřejmě ministerský grant zásadní význam.
Netřeba dodávat, že nezřetelná kritéria při udělování grantů naše snahy o prosazování české literatury v cizině neusnadňují.
Kdy a proč vznikl Pluh"Literární agenturu Pluh jsme založili v roce 2003. Vedlo nás k tomu zjištění, že čeští nakladatelé se zpravidla zastupováním svých autorů v cizině nezabývají a ani stát - například prostřednictvím nějakého fondu či nadace - českou literaturu zahraničním nakladatelům aktivně příliš nenabízí. Jako mnozí zahraniční bohemisté a překladatelé jsme za sebou měli letitou praxi s psaním lektorských posudků a prosazováním českých titulů u nizozemských nakladatelů," napsali Edgar de Bruin a Magda de Bruin-Hüblová letos v lednu do časopisu o knihách Grand Biblio. "Naše agentura momentálně zastupuje zhruba tucet českých autorů. Zvýšení tohoto počtu v současné době nepřichází v úvahu. Úřadujeme z domova v Amsterodamu, kontakty s nakladateli i autory udržujeme především e-mailem. K osobnímu setkání se zahraničními redaktory máme příležitost na knižním veletrhu ve Frankfurtu, s autory se scházíme například během veletrhu Svět knihy v Praze." Edgar de Bruin kromě agenturní činnosti rovněž překládá českou literaturu do nizozemštiny. Jeho prvním převodem byl Příběh inženýra lidských duší Josefa Škvoreckého, dále přeložil texty kupříkladu Jáchyma Topola, Miloše Urbana, Zuzany Brabcové, Petry Hůlové, Michala Viewegha. |
