PODIVNÉ PLÁCÁNÍ NAD DOPISY Z RUZYNĚ
Kritické úvahy, založené na emocích, nikoli na podložených argumentech, obsahující mnoho nepřesných, mylných a proto zavádějících informací byly v posledních dnech publikovány v souvislosti s knihou Jiřího Němce Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody.
Recenze Josefa ChuchmyStránka z MF DNES z 21. 4. 2012 ve formátu PDF |
Hned v úvodu svého opakovaně publikovaného textu (viz weby Institutu pro studium literatury a Revolver Revue), jehož části citoval také Josef Chuchma ve svém článku „Krušný rok ’79“, nazval editor Michael Špirit vydání Němcovy knihy v nakladatelství Pulchra „těžko pochopitelným diletantismem vydavatelů“. Aby Špirit mohl vysázet výčet nedostatků v edici Pulchry, porovnal ji s edicí, kterou pro Revolver Revue číslo 45/2001 připravil Robert Krumphanzl. Ta je podle Špiritova hodnocení, na rozdíl od námi připravené verze, „vzorně komentovaná“ a údajně „nijak nezastarala, má veškeré náležitosti odborně připraveného a komentovaného textu a během deseti let se neobjevily žádné okolnosti, v jejichž světle by musela být revidována“. Nelze se divit, že Špirit vychvaluje práci, která vyšla v Revolver Revue v době, kdy v ní pracoval jako jeden ze dvou redaktorů. Jeho tvrzení však naprosto neodpovídá skutečnosti.
Tehdy a teď
Především byla za posledních deset let zpřístupněna či uspořádána řada důležitých archivních pramenů k dějinám VONS. Lze nyní studovat zejména vyšetřovací spis StB, který je pro pochopení Němcových dopisů z vazby důležitý. Jsou v něm totiž uloženy výslechové protokoly, záznamy o návštěvách ve vazbě, plány vyšetřování či zadržená korespondence jeho příbuzných a přátel atd. Za pomoci Národního archivu byl v roce 2008 uvolněn ke studiu také velmi rozsáhlý soudní spis, který umožnil Petru Blažkovi a Tomáši Bursíkovi připravit o procesu s členy VONS z roku 1979 nejen rozsáhlou edici dokumentů, ale i samostatnou výstavu pro Knihovnu Václava Havla. Jaroslav Pažout s dalšími kolegy z knihovny Libri prohibiti teprve po roce 2002 uspořádal „archivy VONS“. Vydány byly dále tři sborníky k dějinám VONS, knižní záznam rozhovoru s dvaadvaceti členy VONS a dokončuje se kompletní kritické vydání všech více než 1100 sdělení výboru.
Z fotografické přílohy knihy Jiřího Němce Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody
Krumphanzlův poznámkový aparát tyto nové prameny vůbec nezmiňuje a nevyužívá. Je zejména bibliografického charakteru, převažují v něm odkazy na autory a vydané knihy, které jsou doplněny biografickými poznámkami. Tento způsob kritického aparátu jsme považovali za nadbytečný, neboť uvedené údaje si kdokoli může v současnosti okamžitě vyhledat například na webu Národní knihovny. Petr Blažek se ve svém poznámkovém aparátu i v doslovu naopak soustředil na přiblížení okolností vzniku jednotlivých dopisů, což mu umožnily právě nedávno zpřístupněné archivní prameny, především vyšetřovací a soudní spis, který vedle jiných dokumentů obsahuje seznam odeslaných, cenzurovaných a zadržených listů, přehled návštěv či výslechů Jiřího Němce. Pokud využil Krumphanzlovy poznámky, pak pouze dvě - číslo 24 (na straně 91) a 37 (str. 92), na něž ovšem řádně odkázal.
Z fotografické přílohy knihy Jiřího Němce Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody
Pitomost a lživost
Není pravda, že bychom opomněli ozřejmit, komu byly přesně Němcovy dopisy adresovány, a tím mátli čtenáře, jak tvrdí M. Špirit a přebírá J. Chuchma. Oslovení („adresát: Dana Němcová“ nebo „adresát: Pavla Němcová“) je vždy uvedeno podle skutečnosti, jak je napsáno v záhlaví všech listů. Jiří Němec vedle své zákonné manželky Dany mohl psát pouze jednomu svému plnoletému potomkovi, a nikoli své přítelkyni Věře Jirousové, se kterou nebyl ženatý. Informace o tom, s kým prostřednictvím dopisů komunikoval, je uvedena v doslovu (str. 219), kde je výslovně napsáno, že prostřednictvím dopisů, adresovaných dceři Pavle, komunikoval Němec se svými dětmi a vedle nich touto cestou komunikoval se svou přítelkyní Věrou Jirousovou a jejich společným synem Tobiášem. Výhradně Věře dopisy určeny nebyly, plyne to ostatně z jejich obsahu.
Krumphanzlův doslov, ve kterém se v roce 2002 věnoval popisu procesu se členy VONS, pak Špirit označuje za „citlivý, funkční, heuristicky původní materiál zakládající jakýkoli další výzkum na tomto poli“. Ve skutečnosti se ovšem jedná o čistě faktografický popis, který je do značné míry pouze převyprávěním několika dobových sdělení VONS a jednoho soudního rozsudku. Nevychází z téměř žádných jiných archivních pramenů.
Z fotografické přílohy knihy Jiřího Němce Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody
Není proto divu, že se v tomto textu objevuje například tradovaný omyl, že akce StB proti VONS měla krycí název „Kmen“, který Krumphanzl neověřil a prostě přijal. Netřeba ho ovšem za to pranýřovat, jednak není historik, jednak v roce 2002 nebyly dostupné primární prameny, tedy především tisíce stran vyšetřovacího a soudního spisu. Vydávat ale jeho práci za zakladatelskou ve smyslu rekonstrukce historických událostí, to je, s prominutím, pitomost. Jedná se prostě o doslov nekriticky přebírající pohled tehdejší opozice.
To ovšem neznamená, že by Petr Blažek jeho text při psaní svého doslovu, který je koncipován zcela jinak, přehlížel či zamlčoval – odkázal na něj několikrát. Stejně tak Blažek odkazoval na své vlastní texty, které již dříve k tématu publikoval, což lze snadno z poznámkového aparátu ověřit. Špiritův výrok, že Blažek opsal svůj vlastní text z jiné publikace a nikde to neuvedl, čímž se vlastně stal plagiátorem sebe sama, je v této souvislosti vyloženě lživý.
Uraženost a poťouchlost
Michael Špirit dále Petru Blažkovi vyčítá, že se v odkazu dopustil „zamlčování relevantní, často jediné literatury předmětu, citace dle nespolehlivých vydání, zatímco k dispozici jsou autorizovaná první vydání, vydání tzv. poslední ruky nebo dokonce edice spisů, záznam jednoho a téhož bibliografického údaje různou formou apod.“.
Rodina Němcových na chalupě v Horní světlé pod Luží, rok 1964 Zprava: děti Jana, Pavla, Markéta, Ondřej, David a Jiří Němec s manželkou Danou.
O co se ve skutečnosti jedná? Blažek je renomovaný historik, který se případem VONS a osobou Jiřího Němce dlouhodobě zabývá. Umí pracovat se zdroji, což lze ověřit na mnoha historických publikacích, jichž je autorem anebo spoluautorem. Špiritovu invektivu nelze tedy chápat jinak než jako výlev uražené ješitnosti. Blažek totiž v doslovu odkázal na první vydání vzpomínky Zbyňka Hejdy na Jiřího Němce, která vyšla v roce 1979 v samizdatovém časopise Vokno, a nenapsal, že Hejdův text vyšel před několika lety i v knize souborných textů Ivana Martina Jirouse, kterou jako editor připravil právě Špirit. Blažek jako historik zkrátka odkázal na první pramen, protože nové vydání Hejdova textu nic významného pro sledované téma nepřináší a dílčí úpravy, které text v edici Pulchry oproti prvnímu vydání doznal, pak byly konzultovány s autorem samotným.
Vyčítat knize její uspořádáni a vinit z toho Radima Kopáče je nespravedlivé, a tvrzení, že kniha Jiřího Němce Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody je pro další důkladnější bádání diskvalifikována, je přinejmenším poťouchlé. Nakladatel se po konzultacích s Němcovou rodinou snažil uspořádat svazek tak, aby alespoň rámcově připomněl jednu z výjimečných českých osobností, přiblížil způsob jejího myšlení a vliv na rodinu i společnost. Ke knize (knihám, které vydává) nepřistupuje s ambicí vytvořit jakýsi dokonalý podklad pro vědecké bádání. K tomu jsou předurčeny jiné knihy, z jiné produkce.
Jiří Fiedor, nakladatel
Mezititulky jsou redakční.
POZNÁMKA AUTORA RECENZE
Téměř každý věcný polemický příspěvek – a text Jiřího Fiedora za takový považuji – stojí za pozornost nejen proto, co říká a upřesňuje, nýbrž i kvůli tomu, zda něco (a co případně) pomíjí. Tím spíš, když pisatel brání své zboží a nikoliv něčí dílo, na němž není hmotně ani jinak osobně zainteresován.
Jiří Fiedor nemůže z podstaty věci dohlédnout uživatelský, tedy čtenářský komfort knihy, kterou vydal, neboť je v ní, jak je zřejmé i z jeho polemického textu, plně ponořen. Svědčí o tom ostatně i sama povaha Fiedorovy repliky: ta je adresována mně, jako autorovi recenze, v níž jsem ovšem zmínkám o výhradách Michaela Špirita vůči edičnímu pojetí svazku Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody vymezil tři odstavce, zhruba třetinu ze svého textu. Jádro recenze leželo v něčem jiném. Primárně měl nakladatel svoji polemickou repliku logicky adresovat Špiritovi; zde toto vzájemné dopisování si působí jako drbání se pravou rukou za levým uchem.
Ale dobrá, k věci. Má čtenářská zkušenost s knihou Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody není nejlepší. Michael Špirit poukázal mimo jiné na toto: „Původní strojopisné vydání Dopisů z Ruzyně sestává ze tří částí, I. Dopisy, II. Výběr ze zápisků a citátů a Přílohy. Zatímco první editor tuto strukturu zachovává, druhý včleňuje přílohy do Němcova textu…“ To začleňování příloh rovnou do dopisů nebyl od editora Radima Kopáče šťastný nápad. Zkuste si to představit: za třemi z dopisů, které Jiří Němec z ruzyňské věznice psal, se nacházejí drobným písmen vytištěné poznámky (označené I, II, III), například báseň Poštolka G. M. Hopkinse. Ptáte se, proč to tam je, co to znamená. Dolistovat musíte až na konec svazku, k ediční poznámce, kde je to Kopáčem ne zcela pregnantně vysvětleno. Jestliže tedy Špirit píše, že se tím smyl „rozdíl mezi autorovou okamžitou korekturou vlastního psaní a dodatečným autorským komentářem, jenž původní dopis doplňoval nebo ilustroval,“ je to poznámka oprávněná.
Stejně tak nakladatel Fiedor pomíjí jinou Špiritovu výtku, totiž že se lze "navíc obávat, že opravy ‚zřejmých překlepů, přehlédnutí a gramatických chyb‘, jak se globálně praví v ediční poznámce knihy, mohou zahrnovat další neodborné zásahy do textové tkáně (namátkovým listováním jsem také narazil na změnu slovosledu, ignorování autorovy hierarchizace výkladu pomocí dvojitého uzávorkování, přehlédnutí švu mezi dvěma zápisky, extrapolaci titulku apod.).“ Kopáčova závěrečná ediční poznámka je příliš stručná, málo konkrétní na to množství zásahů, které učinil. Nelze se divit, že to editorskému perfekcionistovi, jímž Michael Špirit bezpochyby je, vadí. Nic na závaznosti jeho výtky nemůže změnit fakt, že Špirit tyto výtky neformuluje z pozice nezúčastněného pisatele, tedy že je ve sporu zaangažován coby redaktor oné Revolver Revue č. 45, v níž Dopisy z Ruzyně původně vyšly. Vůbec se dá říct, že nakladatel Fiedor v replice bůhvíproč nereflektuje výhrady týkající se ediční práce Radima Kopáče, který knihu k vydání připravil, a soustředí se na obranu přínosu historika Petra Blažka, jenž se cítí být – jak vím z e-mailové korespondence s ním – formulacemi Michaela Špirita osobně dotčen.
Co se týče oslovení v dopisech Jiřího Němce, které Jiří Fiedor rovněž vysvětluje a brání, tak má čtenářská zkušenost je taková, jakou jsem popsal v recenzi. Povím to ještě o něco podrobněji: Kniha rovnou, bez předmluvy či slova vysvětlení, začíná oddílem Dopisy. Němec v nich z Ruzyně oslovuje své blízké podle vězeňských pravidel, která tehdy platila (to znamená, že dopis mohl adresovat pouze jednomu příbuznému, ale oslovuje v nich i další lidi) – aniž je ovšem čtenář s těmito pravidly rovnou seznámen. Tudíž je - nebo alespoň já jsem byl - poněkud dezorientován. Ano, v doslovu Petra Blažka, na straně 219, se pak nutné informace o pravidlech psaní a odesílání dopisů z Ruzyně dočte. Ale není to nepatřičně daleko? A tím se dostáváme ke kardinální otázce: Neměla být celá ta kniha komponována jinak?
Stejně tak si musím trvat na výtce, že faksimile archivních dokumentů StB obsahují některá tvrzení, která měl historik Petr Blažek v doslovu nebo jinou formou okomentovat.
K polemickému textu Jiřího Fiedora už jen tolik: díky za něj, obsahuje některá důležitá vysvětlení. Škoda jen, že tato jasná vysvětlení nebyla již součástí knihy Dopisy z Ruzyně a Nové šance svobody.
Josef Chuchma
