Nejprve tedy zmíněná petice.
PROTEST PROTI KAPITULANSTVÍ
před nátlakem lékařských odborů, jejichž metody považujeme za morálně nepřijatelné.
„My, níže podepsaní občané, protestujeme proti tomu, že vláda České republiky ustupuje nepřijatelné metodě nátlaku Lékařského odborového klubu na zvýšení platů ve zdravotnictví.
Jsme pobouřeni skutečností, že platové požadavky může prosadit jedině ta skupina zaměstnanců, která má z povahy své profese značnou moc brát si nezúčastněné spoluobčany za rukojmí a vydírá celou společnost tím, že je schopna ohrozit zdravotní péči hromadným a organizovaným odchodem. Taková metoda je morálně zcela nepřijatelná. Je v rozporu s elementárními hodnotami spravedlnosti a rovnosti před zákonem, na nichž stojí naše demokracie.
Pražský nábor lékařů pro hromadné výpovědi. (13. prosince)
Vládní ústupky vůči lékařským odborům vytvářejí alarmující precedens, podle něhož všichni ti, kteří mají ve své moci bezpečnost, zdraví i životy lidí, si vydobudou postavení občanů nadřazené kategorie. Jejich ohodnocení se totiž nebude odvíjet od individuálních schopností a pracovního výkonu, nýbrž od toho, jakému množství lidí jsou schopni svým protestem ublížit.
Naopak občané, kteří přispívají k dobru společenského celku v mnoha jiných profesích, kupříkladu v oblasti školství a vzdělávání, pak zůstanou podhodnoceni, neboť by jejich protest nikoho neohrozil na životě či zdraví, a tudíž nemají patřičnou sílu prosadit totéž.
Apelujeme na vládu, aby podobným praktikám vydírání neustupovala. Vyjadřujeme přesvědčení, že právní stát nesmí preferovat silnější skupinu zaměstnanců na úkor slabších skupin. Aby ti, kdo mohou ohrozit chod zařízení nezbytných k zajištění pomoci lidem v nemoci či nouzi, měli vyšší ohodnocení jen pro svoji vyšší schopnost ohrožovat spoluobčany.
Na lékaře z Lékařského odborového klubu apelujeme, aby si uvědomili svoji společenskou zodpovědnost a již nikdy nepoužívali pacienty, nově narozené děti či umírající lidi jako rukojmí pro své platové požadavky.“
V Praze dne 30. 1. 2011
Zdroj: http://www.reflex.cz
Předseda LOK Martin Engel.
x x x
LACINÁ PETICE PRO LÉKAŘŮM
Zápisník Josefa Chuchmy
Josef Chuchma, redaktor MF DNES
Politolog Bohumil Doležal a mnozí jiní ctihodní lidé jsou podepsáni pod peticí Protest proti kapitulantství - před nátlakem lékařských odborů, jejichž metody považujeme za morálně nepřijatelné. Včera odpoledne hlásily internetové stránky týdeníku Reflex, že petici podepsalo již přes třicet tisíc lidí.
K představitelům protestujících lékařů, respektive k jejich veřejným projevům nechovám velké sympatie. Zejména ne poté, co šéf České lékařské komory Milan Kubek tento týden nejapně přirovnal v České televizi tlak na lékaře k tlaku, jemuž byli kdysi vystaveni signatáři Charty 77. Nic to však nemění na tom, že text petice je mizerně formulovaný a věcně zavádějící.
„Jsme pobouřeni skutečností, že platové požadavky může prosadit jedině ta skupina zaměstnanců, která má z povahy své profese značnou moc brát si nezúčastněné spoluobčany za rukojmí a vydírá celou společnost tím, že je schopna ohrozit zdravotní péči hromadným a organizovaným odchodem. Taková metoda je morálně zcela nepřijatelná. Je v rozporu s elementárními hodnotami spravedlnosti a rovnosti před zákonem, na nichž stojí naše demokracie,“ začíná petice.
V demokracii existuje - nebo má existovat - rovnost před zákonem. To je jedna věc. Druhou věcí je „vyděračský“ potenciál konkrétních profesí či odvětví. Potenciál zaměstnanců v energetice, v dopravě, v telekomunikacích či právě ve zdravotnictví je z podstaty větší než potenciál kupříkladu cukrářů, tiskařů nebo účetních. Vysoká míra zraňujícího potenciálu lidí v určitých oborech je skutečnost, s níž politické reprezentace země musí počítat. Protože demokracie stojí nejen na spolupráci, nýbrž také na soutěži, a to na velmi tvrdé soutěži, v níž se prosazují zájmy jednotlivých profesních skupin či vrstev společnosti. A jak se s „elementárními hodnotami spravedlnosti“, na něž apelují signatáři, slučuje například porušování zákoníku práce, k němuž jsou lékaři v nemocnicích dlouhodobě tlakem okolností nuceni? A kdo určuje hranici, za níž teprve může být „vyděračský“ potenciál použit? Kdo stanoví míru trpělivosti, s níž má dotyčná profese snášet to, co nejen ona, nýbrž i značná část společnosti za nespravedlnost rovněž považuje, ale dlouhá léta se s tím fakticky nic neděje?
Stávka železničářů v Maďarsku
Stávka železničářů v Německu, listopad 2007
Protesty lékařů upozorňují na některé opomíjené a důležité skutečnosti ve zdravotnictví jako celku. Například: cena léků je u nás v absolutních číslech o osm procent vyšší než v Německu. Vinou koho? Proč se toto nestane předmětem pohoršení?! Protože doktoři jsou snazším cílem znělých petic, kdežto na pochopení nemravných penězotoků morální rozhořčení nestačí.
„Vládní ústupky vůči lékařským odborům vytvářejí alarmující precedens, podle něhož všichni ti, kteří mají ve své moci bezpečnost, zdraví i životy lidí, si vydobudou postavení občanů nadřazené kategorie,“ praví se v petici. Nepravdivě. Precedens vytvořila (úspěšná) stávka železničářů vedená v 90. letech Jaromírem Duškem proti vládě Václava Klause. Politolog Josef Mlejnek jr. včera v Lidových novinách v této souvislosti napsal, že „schopnost účinně hájit vlastní zájmy a jít kvůli nim i do tvrdého střetu“ je v něčem i pozitivní, a rozvedl také proč.
Svět téhle petice je prostě báječně přehledný, ale realita je složitější.
Mladá fronta DNES, 12. února 2011
x x x
Polemický ohlas Bohumila Doležala:
MLADÁ FRONTA DNES BRÁNÍ SVOBODU VYDÍRAT
Bohumil Doležal
Mladá fronta dnes zachází s peticí Protest proti kapitulantství dosti neotřelým způsobem. Nejprve tam vyšel hezký komentář Mirky Spáčilové, aniž by bylo v nějaké zprávě řečeno, o co jde. Teď dali k dispozici text, kde se říká nejen o čem petice je, ale taky, co si o ní čtenář má myslit, aby snad netápal. Autorem svérázného textu rudoprávního charakteru je Josef Chuchma. Vyjadřuji se k němu proto, že pouze mne pan Chuchma uvedl jménem.
Pan Chuchma ospravedlňuje akci nemocničních lékařů tím, že „demokracie stojí… na soutěži, a to velmi tvrdé soutěži, v níž se prosazují zájmy jednotlivých profesních skupin či vrstev společnosti.“ Je tu sice na jedné straně rovnost před zákonem, ale na druhé tvrdý fakt, že „vyděračský“ (pan Chuchma píše decentně v uvozovkách) potenciál jednotlivých profesí se liší, a s vysokou mírou „zraňujícího“ (!) potenciálu musí politická reprezentace počítat. Zde je slušné dodat (pan Chuchma to ovšem nedělá) že vysoká míra „zraňujícího“ potenciálu se vyskytuje tam, kde vydírající „profesní skupina či vrstva“ má faktický státní monopol: to není případ „zdravotnictví“ jako takového, nýbrž jen a jen lékařské nemocniční péče. Jaký je monopol v energetice (jak široký pojem!), v dopravě, v telekomunikacích? Pokud vynecháme Gazprom, žádný. Když Vám nepojede vlak, zbývá autobus, automobil, v některých případech stačí i bicykl. Když vám umírá předčasně narozené dítě, jste v jiné situaci. Zneužití monopolu v krajně citlivé věci je hnusné a podlé.
Jako úplně nesmyslná mi připadá taky úvaha pana Chuchmy o tom, že nikomu nevadí, jak jsou u nás drahé léky (o 8% víc než v SRN), ale vadí „doktoři“, protože jsou snazším terčem. Tak především: žádní “doktoři“, ale iniciativa Děkujeme, odejděte, LOK a ČLK, tj. organizátoři té akce, a pak ti, kteří ze k ní z hlouposti nebo vyčůranosti přidali. A za druhé: problém není v první řadě v tom, co žádají (i když o razantním zvýšení platů, kolem něhož se nyní vše točí a které je přitom nestydatě vydávané za pouhou součást jakýchsi „reforem“, by se mělo diskutovat, protože přidat si v podstatě zasloužíme všichni, a nejen ti, kteří mají dost mohutné pěsti a dost špičaté lokty, což je demokracie podle pana Chuchmy), ale jak to žádají: pokud nám nevyhovíte, je pravděpodobné, že se zhroutí nemocniční lékařská péče (náš exodus), a veškerou odpovědnost za váš exitus pak neneseme my, ale vláda, která nám nevyhověla. Čili vyděračství nejhrubšího zrna.
Stávka lékárníků v Řecku.
Prý je „nepravda“, že dnešní vyděračství nemá precedens, protože je tu stávka železničářů z druhé poloviny devadesátých let. Jenže železničáři neměli dopravu na monopol a na jejich stávce nezávisel přímo a bezprostředně život vašich dětí.
Pan Chuchma pochvalně cituje Josefa Mlejnka ml.: schopnost vyděračů hájit vlastní zájmu a jít kvůli nim i do tvrdého střetu je prý v něčem pozitivní. Citát je vytržen z kontextu a působí nesmyslně: takovou schopnost vykazuje i bankovní lupič nebo pedofil. Jde o legitimitu těch zájmů, a především o způsob, jak se zájmy, byť legitimní, ve „střetu“ prosazují. Technika nemocničních lékařů je: když nám vláda nevyhoví, končíme, a pokud vy pak náhodou chcípnete, je to vina vlády. To je sprostota, nad níž se tají dech.
Poutač Lékařského odborového klubu odpočítává čas do odchodu českých lékařů
x x x
Replika Josefa Chuchmy
KDO NENÍ S NÁMI, JE PROTI NÁM
Bohumil Doležal tvrdí, že ospravedlňuji akci nemocničních lékařů. Ve svém Zápisníku ji neospravedlňuji ani v doslovném, ani v přeneseném slova smyslu. Aby to pan Doležal mohl tvrdit, musí zamlčet tyto mé věty: „K představitelům protestujících lékařů, respektive k jejich veřejným projevům nechovám velké sympatie. Zejména ne poté, co šéf České lékařské komory Milan Kubek tento týden nejapně přirovnal v České televizi tlak na lékaře k tlaku, jemuž byli kdysi vystaveni signatáři Charty 77.“
O několik řádků dál Bohumil Doležal argumentuje: „Vysoká míra ‚zraňujícího‘ potenciálu se vyskytuje tam, kde vydírající ‚profesní skupina či vrstva‘ má faktický státní monopol: to není případ ‚zdravotnictví‘ jako takového, nýbrž jen a jen lékařské nemocniční péče. Jaký je monopol v energetice (jak široký pojem!), v dopravě, v telekomunikacích? Pokud vynecháme Gazprom, žádný. Když Vám nepojede vlak, zbývá autobus, automobil, v některých případech stačí i bicykl.“
K tomu dodávám: státní monopol lékařské nemocniční péče není tak naprosto monolitní, jak pan Doležal argumentuje. Viz například tento výzkum Střediska empirických výzkumů nazvaný Postavení soukromých nemocnic.
Obecně platí, že v dopravě neexistuje monopol, ale platí to právě jen obecně. Když v obci, kde nejsou pracovní příležitosti a lidé jsou odkázáni například jen na dráhu, protože autobusy do místa určení od nich prostě nejezdí, stává se z rady pana Doležala, že mohou použít autobus, automobil, případně bicykl, rada velmi knížecí, pronášená z pohodlí hlavního města. Lidé kupříkladu nemají prostředky na to dopravovat se do vzdáleného zaměstnání autem a bicyklem to třeba vůbec nejde. Proto se stávek veřejných dopravců občané obávají: na papíře monopol neexistuje, ale v praxi nejednou existuje vlastně jediná možnost, jak se do daného místa dostat.
A že v telekomunikacích neexistuje monopol? Obecně ne, realita však může být jiná; může nastat situace, že stát svůj monopol při správě internetu uplatní. A nemusí jít o autoritativně řízený Egypt, takové úvahy se vedou i například v USA – viz třeba tento článek.
Myslím, že moje míjení se s peticí, ale i s následnou polemikou pana Doležala, je dáno především tím, že oba ty texty argumentují obecnými zásadami a apely, které by dle nich měly platit za každou cenu, kdežto já říkám, že konkrétní situace nebo reálný stav věcí se jim z různých důvodů vysmekají či je problematizují. (Kdyby tomu tak nebylo, neexistovaly by například profese, jimž daný stát přímo zakazuje stávkovat.) Lze tento můj postoj, jak praví pan Doležal, klasifikovat jako rudoprávní?
Petice Protest proti kapitulantství je výsledkem rozhořčení. Pocitu i přesvědčení, že tentokrát se to v nátlaku přehnalo. Jako občanovi a pacientovi mi tento pocit není cizí; když poslouchám a dívám se na pány Kubka a Engela, rozhodně u mě iniciativa Děkujeme, odcházíme body nezískává. Ale to neznamená, že stůj co stůj musím uvítat petici, která je výrazem toho rozhořčení. Petici (nevím, kdo ji sepsal, a je to celkem lhostejné), která kombinuje moralizátorství s přibližností. Právě to, co panu Doležalovi na chování vyjednavačů LOK a ČLK tolik vadí, totiž to, jak své požadavky prosazují, vadí mně na petici – to, jak je formulována. Selhává nikoliv v tom, že vyčítá lékařům to, co jim vyčítá, nýbrž ve vymezení společenského a historického kontextu, do něhož protest lékařů zasazuje.
Bohumil Doležal se v argumentaci kolem protestu lékařů – a nejen v této polemice se mnou, nýbrž i v dalších textech, které na to téma nyní vehementně publikuje – dostal do pozice selektora: kdo vstřícně neinformuje o Protestu proti kapitulantství, ten podporuje všechno to, co je na akci Kubka, Engela & spol. svinské. Tak ale věci podle mě nestojí.
Lékaři, kteří se podepsali k prohlášení
x x x
DODATEK:
Protože Bohumil Doležal tvrdí, že jsem slova Josefe Mlejnka jr. citoval vytrženě a vlastně nesmyslně, poskytuji zde podstatnou část jeho textu, aby si čtenář učinil názor.
Z článku Josefa Mlejnka jr. Proměny třídního boje
Lidové noviny 11. února 2011
K protestu či ke vzpouře lidi dožene pouze to, když se ocitnou v koncích, (skoro) na dně a nemají už co ztratit, anebo dlouhodobá nespokojenost s ekonomickými i statusovými podmínkami, v nichž jsou nuceni žít. Tu druhou popsanou situaci jsou schopni snášet dlouho, jednoho dne ale pohár trpělivosti přeteče. Právě takto nakonec došlo k sametové revoluci. A podobně propukl i protest části lékařů. Problém současné lékařské akce spočívá v tom, že se ze skupiny, jež se dlouhodobě cítí finančně podhodnocená a kterou frustrují mnohé skutečnosti spojené s provozem našeho zdravotnického systému, odtrhla sice významná, leč menšinová skupina radikálů věřících v účinnost zorganizované a marketinkově podpořené přímé nátlakové akce. Sice dohnala vládu k ústupkům, avšak její dravost ve spojení s dryáčnickým heslem „Náš exodus, váš exitus“ (vyhraněným v jedné chvíli do pointy: „exitus vašich novorozeňat“) ji zbavila podpory veřejnosti.
V této souvislosti je však třeba zmínit jednu důležitou věc. Stávky v západních zemích, o nichž se tak rádo rozepisovalo Rudé právo, i tamní stávky současné, totiž často nemají ani jednu z výše uvedených dvou příčin (tedy ani zoufalství, ani dlouhodobou frustraci). Stojí za nimi hlavně dobrá organizovanost, mocné odborové svazy, které nechtějí přijít o svůj vliv a dokážou mobilizovat členstvo k akci i kvůli záležitostem, jež si lidé u nás nechají líbit bez mrknutí oka (třeba snížení platů o půl procenta).
Samozřejmě často tak sobecky brání nutným reformám, nicméně nelze nevidět i jeden pozitivní rys: schopnost účinně hájit vlastní zájmy a jít kvůli nim i do tvrdého střetu. Pro reformní vládu jsou slabé odbory nepochybně výhodou, pro atomizovanou společnost dlouhodobě frustrovanou z politické třídy však nikoliv, neboť je v podstatě bezbranná vůči organizačně-marketinkové mašinerii politických stran, jež loví hlasy všech českých občanů pacientů směsí demagogie a vydírání.
x x x
