První pokusy vykonali vědci na rozpitvaném vzorku sobího oka a výsledky se zdály slibné - rohovka a čočka propustily záření o vlnové délce 350 nanometrů.
V dalších experimentech se snažili dokázat, že severští sudokopytníci skutečně ultrafialové světlo vnímají. Testovali proto elektrickou reakci sítnice živého tvora, který byl po celou dobu pokusu pod vlivem anestetik. Tato metoda se nazývá elektroretinografie.
Pokusy dokázaly, že fotocitlivé buňky na sítnici zvané čípky skutečně na UV světlo reagují. Vědci věří, že tato schopnost sobům pomáhá během kruté zimy za polárním kruhem rozlišovat potravu i nepřátele. Například lišejník, kterým se živí, vnímají ve sněhu jako tmavší objekt, protože absorbuje více UV záření. A na sněhových pláních vyniknou v jejich očích i vlci, jejichž huňatá kožešina lidem neviditelnou součást slunečního světla pohlcuje.
Obrana proti sněžné slepotě
Sobi mohou lépe rozeznat také stopy moči na sněhu, a vycítit tak včas přítomnost predátora či dalšího soba. Mohutní přežvýkavci díky stavbě svého oka netrpí ani sněžnou slepotou, která na bílých pláních odrážejících ultrafialové záření potrápila nejednoho polárníka.
Sobi nejsou jediným zvířetem, které dokáže UV vlnění vnímat. "Pokud byste byli čmelák, nejspíš by vám schopnosti těchto zvířat příliš neimponovaly, protože vnímají jen vlnění v intervalu 320 až 400 nanometrů," řekl BBC profesor Glen Jeffery z University College v Londýně.
"Je to další důkaz, že vnímání UV záření u zvířat je spíše pravidlem než výjimkou a že lidé a někteří ostatní savci jsou ve skutečnosti v menšině," řekl profesor Lars Chittka z Queen Mary University v Londýně.
"Neexistuje žádný důkaz, že by sněžnou slepotou trpěli polární medvědi nebo lišky, tak bych se klidně vsadil, že většina zvířat žijících za polárním kruhem dokáže UV záření vnímat," dodal profesor Jeffery, jehož tým se už chystá na experimenty s tuleními bulvami.
