Starých lidí i medicínských zázraků přibývá, lidí platících pojištění naopak ubývá. Jde jen o to, zda se bude reformovat podle plánu levice nebo středopravých stran. David Rath a ČSSD s komunisty svou kúru už zahájili - a králík se přirozeně bojí.
Co dnes trápí pacienta? Fronty na operace jsou delší než zástup exministrů zdravotnictví.
Chronicky nemocní doplácejí i desetitisíce ze své kapsy, zatímco miliardy ze solidární pokladny spolkneme s paraleny, s nemocničním gulášem, vyhodíme do popelnice s nespotřebovanými léky. Úplatky stále jsou - kde je nedostatek, budou logicky i obálky.
Co trápí "systém"? Je nastavený na stálou výrobu dluhů, extrémně složitý a neprůhledný.
Nikde, jen u nás hradí pojištění za víc než polovinu občanů stát (a doposud málo). Pojišťovny platí za existenci zdravotního zařízení, ne za poskytnutou péči. Konkurence mezi pojišťovnami prakticky vymizela.
Nemocničních lůžek i ambulancí máme moc, naopak doléčovacích ústavů nebo sanatorií pro nemohoucí lidi málo.
Vládnoucí politici na zdravotnictví předvádějí, jak jsou laskaví, sociální, a potřebné změny odsouvají za horizont svých politických kariér.
Ministři bývají a) neschopní, b) mateřské strany je zbaběle opouštějí, c) jsou arogantní.
Já, moudrý stát!
Zdravotnictví je bezedné, dokáže utratit dvoj- i trojnásobek současných dvou set miliard. Politici na počátku 21. století řeší rébus: jak zabránit, aby se lékařská péče samovolně nerozdělila na jednu pro chudé a druhou pro bohaté.
David Rath a ČSSD s komunisty věří, že "rozvodu" zabrání státní bič a jeho vládní politici s úředníky.
Svým způsobem nás vrací do minulosti socialismu. Přání váží víc než ekonomické počty. Míří k jedné pojišťovně ovládané politiky, co bude pouhým účetním, který poslušně proplácí faktury.
Konkurence nebude téměř žádná, nemocnice jsou spádové. Politici v Praze po konzultacích s lékařskou komorou rozhodnou, kdo, co a jak se v nich bude léčit.
Pacient není podle levice dostatečně znalý (a ochotný starat se o svou zdravotní péči), aby to dokázal sám pomocí své pojišťovny.
Riziko je zřejmé: péče bude sice pro všechny průměrně rovná, ale ti rovnější si časem zařídí své nemocnice, svou péči - modernější, lepší.
Zatímco v zahraničí soukromé peníze a soukromí poskytovatelé péče hrají čím dál větší roli, u nás by podle levice měli být (když už to musí v kapitalismu být!) jen doplňkem.
Stojí za to připomenout dva příklady - Francii a Británii. Velmi sociální Francie má vysokou spoluúčast, státní zařízení nemají privilegia oproti privátním, je tu velká konkurence. Přesto, přesněji právě proto tamní pacienti patří k nejspokojenějším v Evropě.
Británie má centralizované socialistické zdravotnictví a lidé jezdí na operace za Kanál i za kontinent - až do Indie.
I my máme špičkové lékaře a na pacientské turistice by zdravotnictví mohlo slušně vydělávat, aniž český pacient trčí v čekárně.
Já, moudrý pacient!
Středopraví politici chtějí reformovat z opačné strany: stát by zdravotnictví pískal jako rozhodčí, pojišťovny by si konkurovaly, jak dobrou péči pro klienty nakoupí.
Privátní zařízení nebudou v soutěži o veřejné peníze utiskovány. Spoluúčast pacientů (včetně poplatků za recept, za jídlo) by se stala běžnou součástí zdravotní péče, ale se sociálním stropem.
Vedle veřejného pojištění by existovalo i komerční. Zdravotnictví sice nebude levné, ale zato kvalitnější - peníze beztak na onom světě neplatí.
Přestože jde o reformy mnohem perspektivnější než ty levicové, i tady jsou rizika. Bez jasných, přísně a nezávisle hlídaných pravidel (dokážeme to v našem byrokratickém Kocourkově plném kamarádšoftů?) dluhy nakypí.
Míň aktivní či starší lidé se také mohou bez odpovědného průvodce v té lepší péči "ztratit".
A je jasné, že se - podobně jako na Slovensku - proti změnám ozvou "pokusní králíci". Jen budou třeba jiní než dnes.
Rozhodně by pacient měl být varován: beze změn dnešní zdravotní systém už ve zdraví nepřežije.
