Pokud si Evropa hledá roli černého pasažéra, bude s ní podle toho v budoucnosti naloženo

"Tajnou nadějí v Berlíně, Paříži a v dalších hlavních městech Evropy je podle všeho to, že Obama všechno nějak vyřeší," píše někdejší německý ministr zahraničí Joschka Fischer v tomto nediplomatickém textu: "Uspěje-li jako keynesiánský superman, nikdo svou politickou budoucnost nebude muset dávat všanc. Pokud neuspěje, pak díky Bohu, že se člověk neangažoval."

Obama jako spasitel. Nejen britský premiér Brown tajně doufá, že Obama všechno nějak vyřeší...

Na březích Rýna a Vltavy vzdá NATO a Evropská unie počátkem dubna hold novému americkému prezidentovi. Objeví se pěkné obrázky a velkolepé projevy o budoucnosti transatlantické vazby - jinými slovy nic mimořádného.

Ještě před štrasburským a pražským summitem však transatlantické vztahy podstoupí zkoušku na summitu G20 v Londýně. Zvolení Baracka Obamy mělo všechno zlepšit - alespoň se v to doufalo. Sklouzávání transatlantických vztahů během osmi let prezidentského působení George W. Bush se mělo zastavit - a dokonce obrátit. Tato naděje uvadá, protože světová hospodářská krize neshody mezi Amerikou a Evropou vyhrocuje.

Nová porce sklouzávání

Samozřejmě že na konci londýnského summitu se shromáždění lídři dohodnou na společném prohlášení, protože dovolit si neúspěch nemůže nikdo. Rozmíšky však zůstanou. USA chtějí globální krizi řešit poskytováním podstatně většího množství finanční pomoci, již Evropa odmítá vyčlenit a raději se zaměřuje na reformu regulace finančnictví. Nakonec bude nalezen formulační kompromis, který do prohlášení zahrne obojí.

zoufalý brown

Brownovi už nezbývá mnoho možností a Británie ještě ani zdaleka není na dně krize. Zachránit ho může jedině zázrak.

Média pak své vlády pochválí za "odvahu" a "průbojnost" a výsledek vylíčí jako "výhru na body". Cestou se ovšem vytratí rázná celosvětová reakce na nejvážnější krizi od roku 1929. Kapitán v této bitvě stále není na dohled.

Hlavní příčinou této nové porce transatlantického sklouzávání je odlišné zakoušení krize. Amerika se obává deflace, kdežto Evropa se pod vlivem své největší ekonomiky, Německa, obává státního zadlužení a inflace.

V ideologickém i praktickém smyslu provedly USA dokonalou otočku a se zkrocením dalšího ekonomického úpadku spoléhají na Keynese a rozsáhlou dluhově financovanou veřejnou poptávku. Evropané sice zahájili národní plány ozdravení, ale vzít na sebe obdobné dluhové riziko se stále zdráhají. Dopady hospodářského krachu navíc bude - alespoň prozatím - zmírňovat evropský sociální stát.

Dilemata Browna a Merkelové

Ale svou úlohu sehrává i politika. Obama je čerstvě zvolen na čtyři roky a jeho politický osud závisí na tom, zda se mu podaří zařídit ekonomické oživení. Sebemenší zaváhání by pro něj mohlo mít dalekosáhlé a nenapravitelné důsledky. Jenže v Evropě se lídři střetávají se zcela jinými nároky.

Britský premiér Gordon Brown je v zoufalém postavení. Hospodářský náraz je ve Velké Británii přinejmenším tak tvrdý jako v Americe, což vládu nutí spoléhat téměř výhradně na schodkové výdaje, aby zabránila naprostému zhroucení tamní finanční soustavy. Brownovi už nezbývá mnoho možností a Británie ještě ani zdaleka není na dně krize. Zachránit ho může jedině zázrak. Brownův osud má dalekosáhlé důsledky pro Německo i Francii, neboť se pokládá za mene tekel.

spasitel

Tajnou nadějí v Berlíně, Paříži a v dalších hlavních městech Evropy je podle všeho to, že Obama všechno nějak vyřeší.

Německá kancléřka Angela Merkelová ani francouzský prezident Nicolas Sarkozy nechtějí svou politickou budoucnost prohrát v hazardu. Merkelová sehraje ústřední roli v rozhodování, jaké stanovisko si Evropa osvojí - nejen proto, že stojí v čele největší ekonomiky EU, nýbrž také proto, že chce být v září znovu zvolena. Výsledek voleb je čím dál tím nejistější a Merkelová se ocitá ve velice nepříjemném postavení, které by mohlo přerůst ve skutečné dilema.

Pokud se Merkelová rozhodne pro výrazné schodkové výdaje teď, ztratí podporu, která rychle opadá už v současnosti kvůli vyššímu státnímu zadlužení, znárodňování, stimulačním programům atd. Avšak pokud začátkem léta vystřelí nezaměstnanost a padnou některé proslulé domácí podniky, mohlo by se jí vyčítat, že udělala příliš málo, čímž by sociálním demokratům umožnila urvat vítězství. Jestli o výsledku rozhodne nezaměstnanost, anebo státní dluh, se teprve uvidí. Merkelová ale udělá všechno pro to, aby se vyvarovala předčasného závazku, a londýnský summit přichází příliš záhy.

Nejspíš přijde jiný svět

Tento typ legitimního, leč úzkoprsého uvažování má vážné mezinárodní důsledky. Svár mezi Evropou a Amerikou znemožňuje soustředěné úsilí dvou hlavních západních ekonomik, čímž oslabuje Západ jako celek. Navíc odvádí USA od Evropy, dále ve směru Číny. To podkope transatlantickou vazbu ještě víc, posílí úlohu Číny v řešení krize a se vší pravděpodobností zajistí, že Číňané z ní vyjdou jako hlavní vítězové. Až světová hospodářská krize přejde, svět bude jiný a Evropané si na to pak už budou moci sotva stěžovat. Svět bude více tichomořský a méně transatlantický a novou osu globální politiky bude tvořit sino-americký tandem.

Tajnou nadějí v Berlíně, Paříži a v dalších hlavních městech Evropy je podle všeho to, že Obama všechno nějak vyřeší. Uspěje-li jako keynesiánský superman, nikdo svou politickou budoucnost nebude muset dávat všanc. Pokud neuspěje, pak díky Bohu, že se člověk neangažoval.

Pro zásadní zájmy Evropy jsou oba postoje stejně nebezpečné. Pokud si Evropa v této krizi - která se ještě může rozrůst v plně rozvinutou depresi - hledá roli černého pasažéra, bude s ní podle toho naloženo v budoucnosti.

© Project Syndicate/Institute of Human Sciences, 2009. 

o autorovi

Joschka Fischer byl bezmála dvě desetiletí přední osobností německé strany Zelených, v letech 1998 až 2005 působil jako ministr zahraničí a vicekancléř Německa.