První, aktuální: kdekdo (a jistě i paní soudkyně) ví, že sponzorské příspěvky nebývají dávány z dobroty srdce, ale kamuflují nepovolené vstupní poplatky. Dáš – babičku domov přijme, nedáš – babička zůstane trčet v pořadníku. Svým způsobem přitlačení lidí v nouzové situaci ke zdi.
Je tu však i druhá rovina, obecná: lidé jsou nuceni obcházet zákon, protože stát už léta obloukem obchází zdravý rozum. Domovů pro často už nemohoucí lidi je málo, zájemců čím dál víc a veřejné peníze ani s poplatky klientů na provoz nestačí.
Senioři do domovů chtějí, protože jim chybí pestrá nabídka služeb, zůstanou-li ve svém. To je fakt, který neokecá žádný zákon, nepopře žádný ombudsman, nezmění žádný soudce takovým či makovým verdiktem.
Úzkoprofilové místo v ústavu tak dostává přednostně ten, kdo domovu vylepší účty. Ano, není to zrovna fér. Někdo naditý mecenášský měšec nemá, rovnost občanů před dotovaným domovem je porušena. Ale! Je snad víc fér, dostanou-li se k místům v domovech jen vyvolení? A řada z neuspokojených si péči platí soukromě, bez dotací? Kde zůstala kýžená rovnost? Na papíře s „morálními“ paragrafy.
Společnost se pokrytecky tváří, že lidem poskytuje drahé služby za přijatelný peníz. Dostane se však jen na někoho. Úplatky a takydary nezmizí, dokud stát neotevře oči a nepřizpůsobí pravidla sociální péče skutečnému životu. Líbivé zákony jsou seniorům na nic.
