Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pohltil marketing alternativní kulturu?

  14:20aktualizováno  31. května 19:06
Po generace platilo: mladá kultura přináší neklid, nejistotu, parodii a odpor. Nachází se v opozici k většině. Díky tomu přichází s něčím novým. Platí to ještě? Nebo se většinová společnost naučila pacifikovat podvratné znaky tím, že kulturní průmysl je ihned zapojí do svých výrobních řetězců?

Louis Armstrong se právě stal doktorem swingu. Doktorát drží v levé ruce. Brooklyn college, New York 1941. | foto: Profimedia.cz

Jedním z nejpopulárnějších produktů současné populární hudby je emo. Vzešel z washingtonské hardcore punkové scény osmdesátých let, ale dnes nemá se svými kořeny moc společného. Zatímco Ian MacKaye, vůdčí postava kapel jako Embrace, Minor Threat či Fugazi a zakladatel nezávislého vydavatelství Dischord Records, se zapsal do historie jako jeden z největších průkopníků myšlenky Do It Yourself – Udělej si sám, dnešní podoba alternativního hnutí, které zakládal, je pouhým módním trendem. Přestože ho ani zdaleka netvoří jen kulturním průmyslem "shora" vytvářená uskupení hudebníků, jediné zneklidnění je, když populární skupina Panic at the disco těsně před vydáním druhé desky vypustí ze svého názvu vykřičník.

Podobnou ztrátou přesahu prošla většina tradičních subkultur založených na společenské rezistenci. Z původně děsivého punkového číra se stal inventář kanceláří yuppies; hip hop se namísto hudby volající po rovnoprávnosti změnil v nezřízenou oslavu bohatství, sebe sama a elitářství. Příjezd úspěšné punkové kapely Good Charlotte do Prahy byl předmětem zájmu většiny zdejších mainstreamových médií – důvodem nebyla jejich hudba, nýbrž fakt, že jeden ze členů kapely chodí s celebritou, dědičkou hotelového impéria Hilton, která se navíc v Praze se skupinou objevila.

Binární opozice, kdy společnost znamená stabilitu a subkultura chaos, jako by byla překonána. Alternativní se nerovná autentické a nové, nýbrž pouze vyráběné podle jiných vzorců stejného kulturního průmyslu.

V období, které můžeme brát za postsubkulturní, to nejsou spontánně vznikající subkultury, prostřednictvím nichž se mladí přirozeně bouří proti generaci rodičů, nýbrž shora produkovaná a marketingově našlehaná směs módních a kulturních trendů. Britský sociolog, kritik tradičního pojetí subkultur v kulturálních studiích a spoluautor Postsubkulturní čítanky David Muggleton, to nazývá postmoderním projevem hyperindividualismu.

Homo economicus především
Jenže: Nebylo tomu tak vlastně vždy? Nebyly ty subkultury, které my chápeme jako tradiční a po nichž se některým z nás stýská, do jisté míry idealizací?

Začátky zkoumání subkultur spadají do první poloviny dvacátého století, kdy se sociologové a ekonomové kolem Chicagské školy ve svých kriminologických studiích zabývali chováním delikventů, žebráků, prostitutek a další spodiny města. S pozdějším chápáním subkultur jako alternativní kultury mládeže negativně vymezené vůči kultuře hlavního proudu, které přetrvává dodnes, zůstává v případě sociálně patologických skupin několik styčných bodů – především deviace těchto lidí od většinové společnosti a jejich vědomí příslušnosti ke své skupině. Touhu po dobrodružství, odmítání nudné pracovní rutiny, na odiv stavěná touha po luxusu a konzumerismus a další znaky podle tehdejších sociologů sdílejí s příslušníky střední třídy.

. Pohlcované alternativy

Tímto textem zahajujeme volnou sérii článků, které se budou objevovat na stránkách Kavárny přibližně jednou za měsíc. Honza Vedral v nich bude analyzovat různé projevy subkultur, či chcete-li alternativních kultur v minulosti a v přítomnosti. Bude hledat odpovědi na otázky, jak se projevy a přijímání subkultur proměňují, případně proč alternativní kultura již není vůči dominantní kultuře v té opozici, v níž bývala, proč se víceméně stala její součástí. V příštím díle: Tradiční poválečné subkultury a potřeba střetu.

Ekonomové zase na příkladu delikventů vyvracejí klasické liberální myšlenky – homo criminalis se ekonomicky chová stejně racionálně jako homo economicus, riskuje ztrátu a očekává zisk. Principy jednání subkultur se tedy z hlediska sociologie a ekonomie od běžné společnosti nijak zvlášť neliší.

Styl je vším
Ve dvacátých a třicátých letech minulého století došlo v USA ke dvěma zajímavým jevům.

Většinová (bílá) společnost zareagovala na úspěch ryze černošského jazzu, který se stával tehdejší populární hudbou, ač původně byl muzikou z vykřičených čtvrtí New Orleans. Pokus hudebního průmyslu zbavit tento žánr pobuřujících faktorů, které na sebe vázal, se ukázal neproduktivní. Uhlazený bílý jazz bez nespoutanosti, niterné spojitosti se subkulturou a bez jisté dávky ilegality nefungoval. Dobovými hvězdami zůstávali hudebníci jako Duke Ellington či Louis Armstrong, který se ve svých písních nezdráhal opěvovat například marihuanu (jako mnozí používal slangový výraz "cabbage" – zelí).

V době prohibice v USA lákalo prostředí jazzových klubů návštěvníky napříč vrstvami společnosti – a právě tady docházelo k porušování společenských pravidel. Zřejmě na harlemské hudební scéně se zrodil nový módní styl, průvodní jev každé subkultury. Gangsterským prostředím inspirovaný střih obleků, zvaných zoot suits, byl charakteristický širokými kalhotami s vysokým pasem, dlouhým kabátem s širokou klopou a vycpanými rameny. Často ho doplňovaly špičaté boty a plstěný klobouk s dlouhým perem. Název zoot zřejmě pochází ze slangu mexických Američanů a jde prostě o zkomoleninu slova suit – oblek.

Zoot suits. 1941

Hlavním způsobem, jak se příslušníci subkultury vymezovali, se tedy stal styl. Velká obliba zoot suits mezi mexickými Američany dokonce vedla během druhé světové války nejprve k zákazu jejich výroby (bylo na ně potřeba moc látky) a později v Los Angeles k sérii násilných incidentů, během nichž rozezlení námořníci, kteří podezřívali Hispánce z vraždy svého kolegy, chodili po městě a napadali všechny, co na sobě měli zoot suit. Dnes je zoot suit nedílnou součástí populární kultury – patří k filmovým průmyslem vytvořené image gangstera první poloviny dvacátého století, v šedesátých letech o něm jako o inspiraci zpívali představitelé modernistů The Who, některé znaky napodobil i Michael Jackson v klipu na skladbu Smooth Criminal. Zoot suit časem a popularizací přestal být symbolem nebezpečí.

Swing heil!
Specifickou formou společenské rezistence se subkultura jazzu stala během třicátých let na scénách v Berlíně, v hamburské čtvrti St. Pauli a později i v dalších větších německých městech. Zejména studenti z dobrých rodin mezi čtrnácti a osmnácti roky se zhlédli v americkém a britském způsobu života a na tehdy dominující myšlenky národního socialismu reagovali zesměšňováním.

Po vzoru Hitlerjugend a dalších mládežnických organizací začali sami sebe nazývat Swingjugend a nacistickou ideologii odmítali tak, že adorovali jazz (černou hudbu – součást zavrženíhodného umění) a jeho průvodní znaky. Nosili vlastní verzi zoot suits doplněnou o deštník, delší, brilantinou vytvarované vlasy, v rámci možností pořádali koncerty zahraničním kapelám, jejich nespoutaný tanec měl na tu dobu silný sexuální podtext a nacistický pozdrav parodovali zvoláním: "Swing heil!"

Swing se stal mezi mladými přirozeným způsobem nenásilného vyjádření nesouhlasu s nacistickou ideologií, přestože nešlo o nijak zvlášť vědomý politický akt, ale především snahu bavit se a odlišit se přitom od požadovaných a osobitost ubíjejících standardů. Swingové kluby se záhy otevíraly po celém Německu, vzhledem k absenci podobné hudby v rozhlase se dařilo i trhu s deskami – nejoblíbenějším se stal vinyl s Armstrongovým hitem Tiger Rag.

. K poslechu a pohledu

Několik internetových odkazů k tomu, o čem je v článku řeč:

My Chemical Romance v klipu k písni Black Parade – dnešní podoba emo hudby se od svých začátků výrazně liší.

 
Louis Armstrong hraje v roce 1958 skladbu Tiger Rag na newportském jazzovém festivalu. Skladba se  v době války velkým hitem mezi Swingjugend.


Ian MacKay - guru hardcorové scény na záznamu koncertu z roku 1986. Už tehdy říká: Označení emocore je blbost.


Rites Of Spring - jedna z prvních hardcorových kapel, pro něž tisk používal označení emo na živáku z roku 1985.


Zoot Suits se staly průvodním znakem zrodu jazzové kultury. Podívejte se na koláž dobových fotek podbarvenou skladbou o nepokojích v Los Angeles.

S upevňováním Hitlerovy moci sice sílila snaha omezit popularitu jazzu a objevovaly se pokusy vytvořit jeho umírněnou, německou verzi, v níž se například na kontrabas nesmělo brnkat, ale zásadně hrát smyčcem, při hraní sóla si muzikanti nesměli stoupnout, byly zakázány všechny neárijské nástroje jako třeba kraví zvonce a jako náhrada za saxofon byla doporučována violoncella a housle. Ještě v roce 1940 se v Hamburku konal swingový festival, který navštívilo přes pět set lidí. Až o rok později bylo v rámci policejní akce pozatýkáno na tři sta příslušníků Swingjugend, některým ostřihali vlasy a s výstrahou a pod přísným dozorem je poslali zpátky do škol; ale vůdčí osobnosti skončily v koncentrácích.

Pochopení a zničení
Zpětný pohled na německou swingovou scénu třicátých let umožňuje vidět hlavní nástroj, jimiž se každá subkultura mládeže vymezuje proti společnosti – tedy dramatizaci probíhajících společenských jevů. Zatímco však v totalitním režimu byla ideologická podvratnost subkultury potlačena tvrdou reakcí státního aparátu, západní společnost se v poválečné době postupně učila, jak s nebezpečím rezistence zacházet, vstřebávat je a nakonec i v bezpečném množství vyrábět.

Většinová společnost začala těmto procesům rozumět kupříkladu díky badatelům kolem birminghamského Centra pro současná kulturální studia. K jeho založení došlo poté, co vysokoškolští pedagogové v Británii začali na večerních školách doučovat a rekvalifikovat dělníky, kteří se během války neměli jak vzdělávat. Tam se vzal zájem o žitou kulturu, o zkoumání dominantní populární kultury jako oblasti pro šíření ideologie a společenských norem nebo o subkultury a styly coby prostředky odporu.

To, že alternativní kultura vzniká v reakci na dominantní a že v demokratických režimech se časem mění na oficiální, jsou snadno pochopitelné jevy souvisící mimo jiné s generačním střídáním. Dnes, necelé století po vzniku jazzu, se však zdá, jako by žádné opravdu nové subkultury nevznikaly, jako by celá alternativní oblast sestávala z koexistence starých, tradičních subkultur, které – ač jsou "plněny" mladou krví – mají dobu nespoutanosti a novosti dávno za sebou.

Autor:


Prodeje mých knih šly dramaticky dolů, řekl Viewegh v pořadu Za scénou





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Nemůžete říci, že jste nebyli varováni, říká film Rolanda Emmericha 2012.
ZÁPISNÍK: Cože? Už zase krachuje západní civilizace?

Ministr byl na šrot, Zdeněk Škromach fotil "výborné koláčky", Okamuru s Bártou spojila kniha a Tokio volá "Banzai"! To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.