Pokusy s dobrovolníky provádí tým psychologa Davida Perretta už více než deset let. Posadí je před počítač, nechá sledovat dlouhou řadu tváří a ptá se: Kdo se vám líbí nejvíc?
Opakovaně se ukázalo, že spolehlivým způsobem, jak zaujmout, je být průměrný. Když totiž vědci spojili dohromady mnoho tváří, dostali ve výsledku překvapivou montáž, které dávají zkoumané osoby daleko vyšší hodnocení než sebekrásnějšímu obličeji skutečného člověka.
V předchozích výzkumech David Perrett rovněž zjistil, že ještě vyššího hodnocení tyto "zprůměrované" tváře dosáhnou, když se zdůrazní jejich určité znaky. Muži stačí udělat hustější obočí, výraznější bradu a mohutnější čelist.
Ženský obličej zaručeně vylepší, když mu vědci na počítači zjemní profil, prodlouží obličej, zmenší bradu a zdůrazní lícní kosti. To všechno vzbuzuje dojem, že naše detektory krásy reagují na jakousi "ideální" tvář.
Volím si sebe!
Jenomže když badatel Perrett vyfotografuje obličej pokusné osoby, která hodnocení provádí, za pomoci chytrého počítačového programu rafinovaně změní její pohlaví a tuto podobu zobrazí na monitoru, lidé propadnou kouzlu své vlastní pozměněné tváře.
Ženskou či mužskou verzi sebe sama v ní nikdo nepozná, ale výsledná tvář je pro ně prostě něčím velice přitažlivá. Jak nedávno informoval britský vědecký časopis New Scientist, psychologové Perrettova týmu se domnívají, že tomu "něčemu" teď přišli na kloub.
Zmíněné obličeje nás prý nelákají proto, že bychom se v nich podvědomě sami nalezli, nýbrž proto, že nám připomínají naši matku či otce. Měl tedy pravdu Sigmund Freud, že v partnerovi hledáme to, co jsme v citlivých letech pozorovali na rodičích? Psycholog Perrett věří, že učinil objev, který nám pomůže rozluštit záhadu výběru partnera.
Pořád ten samý
Není nic nového, že lidé si zpravidla opakovaně vybírají podobné partnery. Navíc psychologové již dlouho vědí, že pokusné osoby jsou schopny k sobě s udivující přesností přiřadit fotografie manželů, aniž by dotyčné znaly či někdy viděly. Síla sexuální přitažlivosti, její evoluční poslání, je stále záhadou.
Jak tedy vysvětlit zvláštní přitažlivost, kterou údajně cítíme k lidem nám podobným? Dosud se tvrdilo, že klíčem k zplození biologicky zdravého potomka je genetická různorodost, nikoli shoda, že plození v rámci jednoho rodu je riskantní a vede k degeneraci. Přece bychom měli být naprogramováni spíš tak, aby se nám líbily naše protiklady, a nikoli naše podoba...
Vybíráme si tedy podobné lidi z jiných než biologických důvodů? Manželství obvykle spojuje lidi stejného náboženství, vzdělání a sociálního a ekonomického postavení. Hledat si partnera znamená vstoupit na velice rizikový trh možná je nejbezpečnější najít si někoho, kdo v žebříčku přitažlivosti zaujímá zhruba stejnou příčku. Možná je zdánlivá podobnost manželských párů důkazem, že dva lidé prostě našli sobě rovného.
S tímhle vysvětlením se David Perrett nespokojil. Podle něj si svůj protějšek vybíráme podle celé řady znaků, například podle velikosti, barvy očí nebo síly, jež nepatří mezi univerzální devízy přitažlivosti. Jeho kolega Tony Little potvrdil, že nás nejvíce přitahují lidé, kteří mají stejnou barvu očí jako náš rodič opačného pohlaví. Ale proč?
Sobecký gen
Na pomoc přišli evoluční biologové. Nejdříve předložili několik vysvětlení starších experimentů Davida Perretta - tedy proč jsou výrazná čelist a husté obočí okouzlující u mužů a malá brada a vystouplé lícní kosti přitažlivé u žen.
Například výrazná čelist je podle nich důsledkem mimořádného zvýšení hladiny mužského pohlavního hormonu testosteronu v pubertě. Takovému nárůstu hormonů mohou odolat pouze jedinci se silným imunitním systémem. Jinými slovy, pevná čelist je vnějším znakem vnitřního biologického zdraví. A to ženy láká.
Ale jak strávit novinku, že se vzájemně přitahují členové rodiny? Geneticky podobní lidé? Tady Perretovi posloužila teorie sobeckého genu. Evoluční biolog Pet Bateson z univerzity v Cambridgi se podle New Scientist domnívá, že plození mezi blízkými příbuznými není tak úplně špatná věc.
Vytvoření páru s příbuzným místo s cizím člověkem sice udržuje škodlivé dědičné znaky v genetické výbavě populace, současně však může uchovávat kombinace genů, které se úspěšně adaptovaly na určité místní prostředí. Může také zvýšit podíl genů, které sdílíme se svými dětmi, a proto se - z hlediska našich sobeckých genů - dvojnásob vyplatí o potomky pečovat.
Bateson věří, že mezi bezstarostným plozením mimo příbuzenské svazky a nutkavou touhou rozmnožovat se v rámci rodiny existuje rovnováha. Bill Amos ze stejné univerzity pak dodává: "Touha po někom, kdo vypadá jako náš otec, je dobrá strategie. Pokud jsme se dožili věku, kdy si vybíráme partnera, znamená to, že náš otec při reprodukci jasně uspěl. Přitom v naší exponenciálně se rozrůstající světové populaci a v našem vysoce mobilním, etnicky různorodém světě jsou vlivy křížení blízkých příbuzných minimalizovány."
Tito vědci naopak provokují otázkou: Není ve skutečnosti sociálně a geneticky nebezpečnější vybrat si na tomto obrovsky rozmanitém trhu cizího partnera? Jestli jsou tato rizika natolik silná, abychom si podvědomě vybírali protějšky podobné našim rodičům, to ovšem zatím vědci nevědí.
Co tedy víme? Přitahuje nás ne vlastní tvář, ale rodová podoba. A tato přitažlivost může mít i své evoluční výhody. Stačí tato zjištění na odhalení záhady výběru partnera? Asi ne, ale určitě jsme zase o kus blíž rozluštění...
