Štěpánka Balcarová

Štěpánka Balcarová | foto: Archiv Štěpánky Balcarové

Pohledná trumpetistka reprezentuje nástup nové české jazzové generace

  • 6
Čas plyne, odkapává a nabírá na tempu, takže jednotlivé generace jsou čím "kratší", rozparcelované do menších časových úseků. Po generaci dnešních třicátníků, jedné z nejpočetnějších a nejplodnějších v dosavadní historii českého jazzu, se už se o slovo docela výrazně hlásí střída lidí o pár let mladších, řekněme pětadvacátníků.

Štěpánka Balcarová (1986), trumpetistka, skladatelka a aranžérka, původně žákyně plzeňského trumpetisty Františka Kučery, absolvovala po maturitě dva roky studia na pražské Ježkárně a poté odešla na hudební akademii ve Wroclavi a odtud do Katovic. Krátce po svém příjezdu do Polska se rozhodla založit se svými vrstevníky kvinteto: přibrala k sobě dva Čechy a dva Poláky. Dala té sestavě název Inner Spaces, získala s ním první a druhé místo na polských festivalech v Jeleniej Górze a v Krakově, a polský měsíční Jazz Forum, kdysi i u nás jeden z mála dostupných  zdrojů informací, jim nedávno vydal debutové CD.

Obal alba kapely Inner Spaces

O albu

Inner Spaces

CD, stopáž 55:52. Vydalo Jazz Forum.

Dalšími členy souboru jsou saxofonista Luboš Soukup (1985), u nás známý jako zakladatel skupiny Points. Po absolutoriu VOŠ Jaroslava Ježka u Rostislava Fraše studuje od roku 2008 v Katovicích a letos byl přijat na Jazzovou akademii v Kodani. Do Katovic odešel po dvou letech na Konzervatoři Jaroslava Ježka roku 2007 i pianista Vít Křišťan (1986), u nás partner Tomáše Hobzka nebo Jaromíra Honzáka. A z katovické Hudební akademie pocházejí i oba Poláci, basista Maksmilian Mucha (1989) a bubeník Grzegorz Maslowski (1985).

Albu vévodí jasný tón trubky se smyslem pro poněkud neobvyklé rozvíjení improvizační linky. Tři skladby Balcarové (Song for Paolo, The Silence of Snow a Vzpomínka na Moravu) zaujmou zvukovou vynalézavostí ve spojování obou dechů a v zajímavých kombinacích s dalšími nástroji.

Tři pětiny kapely Inner Spaces při koncertě

Rytmice je zcela cizí vytváření jednolitého pravidelného beatu: hudba plyne jako neustále proměnlivé souručenství pěti nástrojů, melodická zvolání dechů střídají hrátky sólistů s jednotlivými nástroji rytmiky, a pasáže různých nálad i pohybu jsou občas prokládány ploškami vyrůstajícími z riffových základů. Podobného dojmu dosahuje i Soukupova skladba Omnipresent Evil s výraznou náladou a reprezentativním sólem autora. Vlastní charakter s osobitým zvukem má i Křišťanovo piano a jeho závěrečná skladba On Her Birthday působí jako drobné vylehčení v pětidobém metru, účinně oživovaném Maslowského bicími.

Není to ani chorusový post-bop, ani pravověrná škola ECM nebo svébytná severská zádumčivost: zdá se, že na dnešní jazzové scéně se přece jen můžeme dočkat něčeho nového. Jde ovšem teprve o začátek cesty: posluchače zatím občas poutá spíše neobvyklost metod a postupů, než strhující síla nového hudebního zjevení. Nicméně objev takovýchhle pětadvacátníků přináší příslib, že sebeobnovující energie jazzu se dosud neztratila.


Video