Do pravého spodního rohu zahnaný kentaur se z posledních sil brání náporu černých, červených, žlutých a modrých čtverců, kruhu a trojúhelníku. Vrcholy trojúhelníku na něho agresivně míří. Není úniku!
Ne, to není plakát ruského sovětského umělce El Lisického propagující vítězství nového nad starým. To je loňská kresba na Krymu žijícího umělce Pavla Peppersteina. Titul je do té kresby vepsán: The Fight between Gods and the Zentauer. Boj bohů s kentaurem. Bohové jsou ony abstraktní formy, které jako estetický kánon moderny ohrožují kentaura.
O výstavěEast Bound Kurátor Zdenek Felix Vystavují Výstava trvá do 27. března 2010 |
Východisko z pasti
"Man act and women appear. Man look ať women. Women watch themselves beeing Looked," napsal v roce 1972 anglický teoretik a umění a spisovatel John Berger ve své dnes již legendární knize Ways of Seeing, Cesty vidění. Nejinak funguje pohled vítězné moderny. Její pohled je - podobně jako pohled muže na ženu – dominantní, přivlastňující, asymetrický. Na tom nic nezměnila ani postmoderní diskuse. Pohled center moderny/postmoderny vládne. To přivádí všechny, kteří k takovému centru nenáleží, do fatální situace. Pro ně totiž zbývají jen dvě cesty: buď se identifikovat s vládnoucím pohledem, anebo s objektem vládnoucího pohledu. Obě cesty se zdají být pastmi bez východiska.
Dílo Goshky Macugy Galerista
Přesto existuje východisko. Objevila je americká filozofka Judith Butlerová: navrhuje masochicky narcistní identifikaci nabourat pomocí maškarády. Maškaráda je diverzantská strategie, neboť parodie způsobuje odstup, a důsledkem toho i neudržitelnost dominantních, přivlastňujících si pohledů; proto ten osvobozující smích.
Vklad Moskvy
Avšak parodii již před Butlerovou objevili umělci žijící mimo centra moderny. Pravděpodobně prvními byli počátkem 20. století v Moskvě Natalia Gončarovová, Michail Larionov, Kazimir Malevič a jeho přítel, básník Velemir Chlebnikov. Ti se jako první – právě za pomoci parodie - bránili hegemonickému zaměření moderního pohledu. Jak jinak než jako parodie se dají vysvětlit jejich výstupy s divoce pomalovanými obličeji během vernisáží, založení Kabaretu N.13 v roce 1912, jehož vystoupení se ukázala být předzvěstí pozdějších dadaistických akcí v curyšském Cabaretu Voltaire? Texty Chlebnikova jsou čistá parodie a Malevičovy texty se dají jen potud číst, pokud jsou rovněž chápány coby parodie.
Velemir Chlebnikov v roce 1913
Velemir Chlebnikov v roce 1913
A potom ten zlozvyk, který dodnes připravuje západní kunsthistoriky o spánek: malovat současně kubisticky i primitivně podle ikon, malovat impresionisticky i abstraktně. Vědomě, neboť jak Gončarovová během své velké retrospektivy v Moskvě 1913 prohlásila, byla tato souběžnost vysoce moderních a primitivních stylů myšlena jako útok na nárok západoevropské moderny na nadřazenost. Malevič šel dokonce tak daleko, že poté, co namaloval nádherné čistě abstraktní obrazy, ukončil svoji tvorbu realisticky malovanými portréty, které dodnes jsou zlým snem teoretiků moderny.
Dějiny tohoto v Moskvě začínajícího parodistického postupu a jeho příspěvek k podvracení, a tím ovšem obohacení západní moderny, nejsou ještě napsány. Dosud nejsou překonány vhledy, které ve dvacátých a třicátých letech minulého století podnikal jazykovědec Michail Bachtin, jenž - navazujíce na zkušenosti ruských umělců – analyzoval aspekty parodie a maškarády. Přesto tvůrčí přístup žije dál a je dnes aktuálnější než kdy jindy.
Dílo Pavla Peppersteina The Great Pan (Suprematist Studies of the Great Myths)
V Turecku, kde je v současnosti velice živá tvůrčí scéna, řada mladých umělců a umělkyň – odvolávajících se přímo na Judith Butlerovou – parodiemi obnažuje asymetrický charakter západoevropského pohledu. Parodie rovněž kvete v Jižní a Střední Americe, kde již před více než půlstoletím působil brazilský umělec afrikánského původu Helio Oiticica, jenž svými akcemi napadal nadřazenost a namyšlenost moderního minimalistického a konceptuálního umění.
Felixova podvratná sestava
Pořadatelé o výstavěNa výstavu East Bound, jejíž název odkazuje na kruhovou trasu v londýnském metru, byli pozváni umělci z východní Evropy, kteří buď žijí a pracují na Západě, nebo dojíždějí mezi Východem a Západem. Jinými slovy: umělci, kteří již trvale nebydlí v zemi svého původu. A kteří přispívají k překlenutí propasti mezi kulturní identitou Východu a Západu. Nejde o přehlídku tématickou, nýbrž o to, že každý z těch pěti umělců formuluje své postoje v různých médiích: kresba, malba, fotografie, instalace a film. Koncept sice leží v základu této expozice, nicméně forma a obsah je zde věcí každého ze zastoupených tvůrců. |
Taktéž koláže v Moskvě žijící Anny Parkiny (1979) jsou parodistickými projevy. Západní pin up girls a hollywoodská estetika společně s puritánským konstruktivismem? A co lze říci k Goshce Macuge (1967), která pochází z Polska a žije v Londýně? Roku 2008 v antverpském Museu van Hedendaagse Kunst představila v modernistickém prostoru, připomínajícím vestibuly bank, dřevěné sochy vyhlížející jako kultovní objekty, které byly dílem studentů Fine Art Visva Bharati University v Bengalischem Santinketan; této instalaci dala titul When was Modernism? V Düsseldorfu Macuga vystavuje zástupce vládnoucího pohledu: galeristu, sběratele, kurátora, umělkyni a bezhlavého historika umění.
Dílo Jána Mančušky nazvané Bange vor dem zuerst ausgedachten, Vol. I, II, II, IV
Ze Slovenska pocházející Ján Mančuška (1972) filmuje – coby parodii na složité konceptuální postupy - na vlastní kůži malovaná písmena tvořící větu Don‘t vaste the time. A i ta tichá, v Praze žijící fotografka Markéta Othová (1968) otřásá důvěru ve spolehlivost pohledu tím, že staví vedle sebe dvě fotografie, které vypadají jako negativ a pozitiv jednoho a téhož předmětu, ale ve skutečnosti tomu tak není.
V úvodu zmíněný asymetrický pohled moderny/postmoderny funguje jen tak dlouho, jak dlouho jsou dějiny chápány jako lineárně vzestupný proces, na jehož nejvyšším stupínku se umístnily zástupci moderních/postmoderních center. Proto bylo tak důležité zavedení "současné nesoučasnosti" Gončarovovou, Chlebnikovem či Malevičem – obnažovali tím absurditu lineárního běhu moderních dějin umění. V této podvratné tradici pokračují mimo jiné i umělci zastoupení v Düsseldorfu.
Natalia Gončarovová: Automobil (1913-1914)
Natalia Gončarovová: Kuřák (1911)
Praha strukturalistická
Modernizace ovšem neznamená toliko chápání dějin jako pokroku, nýbrž i racionalizaci a sekularizaci. Při podvracení těchto procesů hrály důležitou roli impulsy přicházející z východní Evropy. Například po druhé světové válce otřáslo pokrokovou projekcí dějin i přístupem k etnicky podmíněným kulturám zavedení strukturalistické metody francouzskými mysliteli. Přitom upadá v zapomnění, že strukturalismus má zčásti svůj původ právě v protestu proti hegemonistickým snahám modernismu. Z Moskvy pocházející lingvista Roman Jakobson, který později žil a učil v USA, byl přítelem Chlebnikova a Maleviče a podobně jako oni tvořil texty podle a-logické texty.
A-logismus; ruský zaum, byl chápán coby umělecký postup, jímž ruští umělci obohacovali západoevropský racionalismus o elementy podvědomí, víry, intuice a snu.
Malevič maloval a-logické obrazy, Chlebnikov psal na zvuku založené básně, jež nazýval a-logickými. Roku 1916 vyšla Zaumnaja kniga (A-logická kniha), na níž se podíleli jak Chlebnikov, tak Malevič. Nadto pod pseudonymem Aljagrov uveřejnil v této knize své básně i Roman Jakobson.
Obohacen o zkušenosti, které učinil s tímto uměleckým hnutím, Jakobson začal sbírat a vyhodnocovat lidové pohádky, písně, zaklínadla a přísloví. Přitom posunul důraz od lineárního a vzestupného procesu historického vývoje ke analýze různých struktur, které chápal jako součást celku pohybujícího se mimo pojmy jako jsou pokrok a zaostalost. V Praze potom, kde Jakobson od roku 1920 do třicátých let žil, nazval časopise Čin metodu strukturalismem. Tím zavedl pojem strukturalismu do vědy.
Po obsazení Prahy Hitlerem v roce 1939 odchází Jakobson, po krátkém pobytu ve Stockholmu, do New Yorku, kde od roku 1942 učí na franzouské Ecole libre des Hautes Etudes lingvistiku. Na této škole působí také Claude Lévi-Strauss, který později v Paříži učiní ze sktrukturalismu světoznámý vědecký směr.
Claude Lévi-Strauss, francouzský antropolog. 28. listopadu 2008 se dožil sta let.
Francouzský antropolog Claude Levi-Strauss na snímku z 13. ledna 1967, zemřel 30. října 2009. 28. listopadu 2009 by oslavil 101. narozeniny.
A na závěr trocha esoteriky
Nic neohrožuje ještě dneska moderní racionalismus a jeho sekularizující procesy tolik jako esoterika hnutí. Za zakladatelku esoterického hnutí v západní Evropě a v USA je považována Ruska Helena Petrovna Blavatská, která 1889 uveřejnila v Londýně knihu The Key of Theosophy(Klíč k teosofii). Popisuje v ní cíle teosofie a Teosofické společnosti, k jejímž zakladatelkám patřila. Ty cíle jsou: vytvoření globálního společenství vyznačujícího se stejným respektem vůči všem formám kulturních, náboženských a etnických projevů, dále smíření moderní, racionalisticky orientované vědy s náboženstvím nejen křesťanským, nýbrž i s buddhismem a bráhmanismem, výzkum dosud nepřístupných psychických a duchovních sil člověka.
Helena Petrovna Blavatská (1831-1891) v roce 1891
Tyto požadavky Blavatské nejsou zdaleka tak originální jak západním pohledem možná zdá. V teosofii totiž Blavatská přebírala myšlení svého přítele a učitele, ruského filosofa Vladimira Sergejeviče Solovjova, bez jehož impulsů by Gončarovovou, Malevičem a Chlebnikovem zavedené umělecké hnutí neexistovalo. Solovjova kritika jednostranné orientace moderny na racionalitu – a-logické hnutí má právě zde svůj původ! - jeho snaha o smíření moderny s náboženským myšlením a především jeho etický odůvodněné odmítnutí nároku moderny na nadřazenost oproti všem jiným kulturním formacím byly pro tyto umělce rozhodující. Jsou to vlastně Solovjevovy požadavky, které se v programu Teosofické společnosti opětovně objevují. Avšak dějiny vlivu tohoto ruského myslitele na teosofické hnutí západní Evropy, jakož i na předsedu německé sekce tohoto hnutí a pozdějšího zakladatele Antroposofické společnosti Rudolfa Steinera nejsou ještě napsány.
Filozof Vladimir Sergejevič Solovjov (1853-1900)
Jisté je jenom to, že Blavatská se svojí teosofií položila základní kámen pro vznik esoterických hnutí, která svým pokusem moderní vědění obohatit a rozšířit (a zároveň ovšem znejistit jeho nárok na nadřazenost) mají emancipační charakter. Nikoliv náhodou postavila zde již zmíněná umělkyně Goshka Macuga "pomník" v podobě figuríny Blavatské, která levituje nad dvěma židlemi. A je to také tato polská umělkyně, která v jednom rozhovoru říká: "Moje práce mění kontext. Doufám, že mohu změnit způsob, jímž divák určitě věci, umělecké objekty, obrazy a vyprávění vnímá. Dějiny se mění časem."
Zbývá pouze dodat: I dějiny moderny se začínají měnit...
Mezititulky jsou redakční
Goshka Macuga: Madam Blavatská, 2007
