Školáci viděli na filmovém plátně své vrstevníky, kteří jim vyprávěli o tom, jak byli týráni svými rodiči.
Sedmáci se také dozvěděli, že nejde o žádnou raritu. V Česku ročně zažije týrání dvacet tisíc dětí a padesát z nich "péči" rodičů nepřežije.
Ze soudních fotografií se na školáky dívaly i tváře těch, které rodiče umučili. "Musel jsem si dát na uši walkmana, bylo mi zle," komentoval zážitek třináctiletý Kryštof Eliáš. Jeho kamarád Petr Klučina s sebou walkmana neměl. Takže uprostřed filmu opustil sál.
Obrázky popálených končetin, modrých podlitin a proražených močových měchýřů vystřídala diskuse. Děti vymýšlely, jaký trest si týrající rodiče zaslouží. "Doživotí nebo elektrické křeslo," znělo sálem.
"Ocitli jste se sami někdy v krizi?" vyzvídal moderátor Tomáš Přenosil z Dětského krizového centra. To už se nepřihlásil nikdo. A přitom tam byl aspoň jeden kluk, který ruku zvednout měl.
"Neudělá to. Ví, že by to pro něj znamenalo přesun do dětského domova," šeptla učitelka Olga Pechniková.
Úřady dětem nepomohly
Učitelka dobře ví, že týrání dětí není nic výjimečného. Několik takových obětí učila. Třeba dvě dívky, které otec doma zavíral, aby už nikdy nemohly spatřit svou matku. Nebo sourozence, které soud jejich rodičům kvůli zanedbávání už odebral.
"Úřady o tom vědí, ale dětem nepomohly. Nabízejí jim jenom dětský domov, kam žádné dítě nechce," řekla Pechniková.
Děti také odpovídaly na otázku, jak by poznaly, že je v těžké situaci jejich kamarád. "Byl by zakřiknutý, ustrašený nebo naopak agresivní," přihlásila se třináctiletá Bára.
A kam by se obrátila, kdyby šlo o ni? "Na Linku bezpečí," odpověděla. Jenomže teprve v té chvíli se ukázalo, že v sále seděli i "zkušenější" žáci.
Báru vzápětí usadila blonďatá dívka, sedící o tři řady před ní. "Už jsi to zkusila? Ta linka je přece skoro pořád obsazená."
