Ne snad že by střílečky byly přímým návodem ke koupi rychlopalné zbraně, ale dlouhodobě působí na psychiku hráčů. Pokud nemají hráči od brutálního počítačového příběhu dost velký odstup, postupně přejmou vzorce chování jejich hrdinů a jejich mozek i srdce okorají. Děti, které jsou nejčastějšími zákazníky firem podnikajícím v herním průmyslu, totiž musí mít ke zdravému vývoji pocit, že svět je v zásadě dobrý, a zlo je jen úchylka. Toto základní pravidlo ctili i tak drsní autoři pohádek jako například bratři Grimmové, Karel Jaromír Erben či Božena Němcová. Vyklované oči, roztrhaná těla i zmučené děti jsou v jejich dílech potrestány nebo jejich pachatelé jsou aspoň vykázáni na okraj společnosti. Ne tak v mnohých počítačových hrách. Postřílet, přejet, zničit jsou základní atributy přežití v těch nejpopulárnějších. Jejich hráč se nikdy nedozví, proč tomu tak je. On jen získá pocit, že je to normální. Psychologové mluví v této souvislosti o rozvolnění morálních bariér.
Jisté je, že v našem reálném světě se brutálně válčí, že někdy přežije jen ten, kdo zabije svého protivníka a že ochránit rodinu nelze mnohdy jinak, než se samopalem nebo pancéřovou pěstí v ruce. Jenže i tento boj o přežití má svá pravidla, jinak se zvrhává ve všeobecné vraždění pro zábavu. Motivy náboženské války, střetu dvou ideologií, občanské války či boje o bohatství lze možná pochopit, ale bohapusté střílení do nezúčastněných lidí ne. Přitom to, co sledují dospělí s hrůzou ve zprávách o dětských bojovnících ve Rwandě či Sierra Leone nebo o postřílených žácích v Americe, si jejich potomci celé dny přehrávají jako zábavné historky na svých monitorech.
A nenamlouvejme si, že takové hry (stejně jako akční filmy) jsou určeny pro dospělé. Hrají je děti od čtyř-pěti let do puberty. A nejvíce právě ty, které řád života nemají zažitý, ve společnosti ostatních se příliš nechytili a jimž se rodiče věnují málo nebo naopak příliš mnoho. A proto jsou náchylnější k přejímání jakýchkoliv vzorů bez kritického pohledu. Kdyby tomu tak nebylo, šly by si občas zahrát fotbal, jely na výlet nebo s pomocí počítače tvořily něco nového a nemařili jeden virtuální život za druhým.
