Prvním impulsem pro studium pražských sklepů a proláklin pro něj byla kniha Karla Ladislava Kukly Podzemní Praha.
MŮŽE ZA TO KNIHA
V románku o vojenském zběhovi, který prchá podzemními chodbami, se totiž objevují autentická místa a vchody do chodeb. Postupem času prověřil, zda existují či nikoli.
Povedlo se mu svou zálibu proměnit v povolání. Absolvoval hornickou a geologickou školu, pracoval na stavbě metra jako důlní technik, jeden čas byl zaměstnán i v Národním muzeu, kde se staral o geologické sbírky.
Díky němu se muzeum nad Václavským náměstím může pyšnit lebkami hyeny a lva jeskynního, které v šedesátých letech objevil při častých výpravách do jeskyní na Chlumu u Srbska.
"Do dutin - jeskyní nebo štol - lezu nejen ze zvědavosti. Chci být tomu místu i užitečný a snažím se jej poznávat. Někteří speleologové tam lezou, jenom aby dosáhli na své stanovené mety a aby uklidnili skřítka ve své hlavě. To já nedělám," říká Vojíř, který v současnosti jako soukromý odborník prozkoumává podzemní objekty a pro jejich vlastníky vypracovává projekty na zajištění.
Do podzemí se totiž dobývají nejen speleologové, ale stále častěji bezdomovci, sprejeři či hledači pokladů. Právě oni těmto místům ubližují: stříkají po stěnách, odnášejí cenné minerály nebo jen otevřenou štolu zaplní nepořádkem.
PODZEMÍ PLNÉ HISTOREK
Seznam míst, které Vojíř za čtyřicet let probádal, je skutečně rozsáhlý. "Nikdy jsem nepřekonával hloubkové rekordy, nepočítal jsem ani kilometry v rozlehlých jeskyních," poznamenává. V metropoli zná místa, o nichž většina obyčejných smrtelníků ani netuší. Těžko lze vybírat ty nejzajímavější. Jen namátkou: prohlédl si podzemí parlamentu, Pražského hradu, kláštera premonstrátů na Strahově, pražského arcibiskupství, objevil staré štoly na Petříně či zmapoval novodobé sklepení pod bývalým pomníkem J. V. Stalina.
Ke každému se váže historka. "Mohl bych vyprávět dny," upozorňuje bez vychloubání a vzápětí spustí: "Když se rekonstruoval Šternberský palác pro potřeby poslanecké sněmovny, byli jsem u toho. Měli jsme záhadné prostory pod bývalou knihárnou ústředního geologického ústavu prozkoumat. Většinu humusu - ze kterého se nakonec vyklubal koňský hnůj - vyklízeli dělníci. Na nás přišla řada, až když se báli hloubky třinácti metrů. Dosud instantní koňské exkrementy - v budově totiž sídlila za C.K. eráru rakouská jízdní policie - chytly druhý dech. Voda zahájila kvasný proces." Tehdy musel ze svými spolupracovníky urychleně vystoupit na povrch a páchnoucí díru definitivně překryla betonová deska. "A konečné resumé? Lze říci, že naše nová rodící se parlamentní demokracie roste z dobrých kořenů," glosuje Vojíř.
POŘÁD JE CO HLEDAT
Po letech strávených při hledání skrytých vstupů by se mohlo zdát, že už nemůže objevit pod městem nic nového. On si to však nemyslí. "Vždycky vás něco překvapí. Pod Prahou je ještě spousta panenských míst, která čekají na otevření. Například stará pražská kanalizace," zasní se Vojíř a opět připomene knihu Podzemní Praha. "Maje obličej zakryt ochrannou maskou proti otravným plynům a podoben obludné příšeře, odvážil jsem se spustiti poprvé k výzkumné výpravě až na dno podzemní Prahy !," napsal v první polovině minulého století Karel Ladislav Kukla - oblíbený spisovatel Vladimíra Vojíře.
 Prvním impulsem pro studium pražských sklepů a proláklin pro Vojíře byla kniha Karla Ladislava Kukly Podzemní Praha. (12. dubna 2001) |
 A co musí umět speleolog?: "Jak říkáme musí mít úctu k díře. Musí tam jít s pokorou. Jsou tam nástrahy, vnímat je, jinak se člověk nedožije vysokého věku. Musí se umět včas vrátit, ti, kteří na návrat nemyslí, se opravdu nevratí. Smrťáků, za níž stála prý nešťastná náhoda, bylo dost. Většinou ale něco podcenili," říká Vladimír Vojíř. (12 dubna 2001) |
