Dělníci firmy Subterra, kteří v podzemí stanice Florenc pracují, mohou porovnávat: znají práci v uranových dolech i teď tu v metru. "V Příbrami na uranu bylo alespoň větší teplo," říká muž v černožluté kombinéze, ale své jméno prozradit nechce. "Nerad bych o tu práci přišel, nějak vydělávat musím." Jeho slova znějí tady, v pražském podzemí, neuvěřitelně.
Bojí se o práci, která víc než cokoliv jiného připomíná galeje. Pod nástupištěm na trase C je čtyři sta metrů dlouhá šachta. Dospělý člověk v ní pořádně nerozpaží, vysoká je pouze sto dvacet centimetrů. Kužel světla z baterky na její konec nedosáhne.
"Tak odsud jsme museli v rukách vynášet kusy betonových žlabů, které vážily sedmdesát kilogramů. V hlubokém předklonu to byla pořádná rasovina," říká další z desítek dělníků. Také on se zveřejnění svého jména brání. "To víte, sem se žádná mechanizace teď nedostane. Všechno se musí nosit ručně," rozhodí odevzdaně rukama.
"Štípněte si jízdenky, dneska už to pojede," usmívá se u vchodu do vestibulu stanice na trase B muž v zablácené kombinéze a holínkách. O čtyřicet metrů níž stojí na nástupišti dvě soupravy. Jsou tu už od poloviny srpna, kdy sem vtrhla povodeň. Týdny byly oba vlaky zaplaveny vodou a blátem.
Vagon s číslem 2339 už na konečnou ve Zličíně nikdy nedojede. Metro ho odepsalo jako totálně zničený. "Sedačky z něho byly zaseklé až tady nahoře," svítí pod strop tunelu pracovník Subterry. V podzemí, které osvětluje jen jediné přenosné světlo, vypadá vůz jako vrak potopené lodi. Všude je bláto, tma a dusivé vlhko.
"V březnu už by tady měli zase jezdit cestující," slibuje mluvčí pražského Dopravního podniku Michaela Kuchařová. Do konce března chce totiž Dopravní podnik zprovoznit všechny úseky metra.
"Ale bude to za sníženého komfortu. Některými stanicemi budou soupravy jen projíždět, někde zase bude na stěnách chybět obložení," vysvětluje mluvčí.
S opravou vytopených tunelů pomáhá i speciální bagr. "Je to stroj, který má běžná kola pro běžnou jízdu na silnici. Ale kromě nich může vyklopit i železniční kola a je připravený jezdit po kolejích," vysvětluje Kuchařová.
Zatímco na trase C montují dělníci na Florenci na některých místech už nové držáky na svazky kabelů, trasa B na začátek oprav teprve čeká. "Už jsme to alespoň opláchli z nejhorší špíny a vystříkali dezinfekcí," snaží se v podzemí překřičet čerpadla tisková mluvčí.
Dezinfekčních roztoků se v metru používá hned několik. "Nemůžeme například všude používat savo. To totiž ničí hliníkové součástky, kterých tu je celá řada," říká Kuchařová.
Přestože voda už jen zlehka máčí koleje pod vyplavenými vagony, svazky požárních hadic stále ženou tisíce litrů ven ze stanice. V místě, kde se pojízdné schody lomí na dvě části, postavili dělníci improvizovanou přečerpávací stanici.
"Kdybychom to chtěli hnát nahoru najednou, tak by ten tlak mohl hadice roztrhat," vysvětluje jeden z mužů. Mezi oběma polovinami schodiště tak stojí několik popelnicových kontejnerů. Z jednoho svazku hadic do nich voda přitéká a druhým je ihned odčerpávána nahoru na ulici.
Několikrát za směnu, které se tu střídají čtyřiadvacet hodin stále dokola, musí obsluha sejít až dolů na nástupiště a vše zkontrolovat. Výstup zpátky se dělníci snaží brát jako sportovní trénink.
"To budou svaly, kam se na mě bude hrabat Maradona," libuje si předák směny naoko. Nahoře pak unaveným hlasem dodává. "Každý den mám na konci směny nohy jako konve."
