Krize české pravice, která začala rozpadem ODS, se pokrytectvím unionistů projevila v nejodpudivější podobě. Trvá však už pět let. Občanští demokraté vymysleli známou fintu: mocenský pakt se sociální demokracií vydávali za státnický čin. Černé nazývali bílým a věrní jim tleskali. Unionisté a lidovci právem křičeli: Ten král je nahý! Parní válec oposmlouvy je sehnal do houfu Čtyřkoalice. Jako hejno pižmoňů se semkli a vystrčili rohy. Snad to sami nečekali.
Těžký stroj se zasekl. Diváci vyhazovali čepice do výše a tleskali. Jenže zvířata jsou zvířata. Semknou se, jen když hrozí nebezpečí. Když přejde, hned se rozutekou. Nemají paměť. Nezapamatují si, co přináší úspěch. Čtyřkoalici zničili sami její vůdcové, kteří se prali o stínová křesla. Za trapné představení je voliči odměnili.
Poslali je na samý okraj Macochy. Liberálové a křesťanští demokraté nyní lízají ruce panu Špidlovi, který je odtud vytáhl. Klidně pro něj zapřou vlastní matku nebo aspoň kolegyni, o programu nemluvě. Ještě před rokem mluvili o slušnosti a svědomí. Teď jsou po krk v blátě.
ODS si náhle lebedí: My jsme jediná autentická pravice. Sama je však v krizi po volební porážce, její myšlenky a vůdcové - co je vlastně omšelejší? Českou pravici před ještě hlubším pádem chrání paradoxně jen "ušlechtilost" sociálních demokratů, kteří se přece jen s komunisty zatím nechtějí bavit.
