Teprve úmrtí nositele Nobelovy ceny za mír Arafata otevírá na Blízkém východě okno míru.
Ale: přinese smrt Arafata opravdu změnu? Část odpovědi přece jen leží v Arafatově minulosti. Byl ikonou Palestinců, ale současně i zátkou v lahvi, v níž byly skryty jejich možnosti.
Teď však Palestinci osiřeli a budou si muset nanovo zodpovědět základní otázku: Chceme dva státy, náš a izraelský?
Arafat nikdy neodpověděl jasně. Zřejmě se nikdy opravdu nesmířil s právem Izraele na život. Dějiny ho budou příkře soudit nejen za to, že se pod jeho rukama dobře dařilo teroristům, ale i za to, jak trestuhodně v roce 2000 odkopl šanci na mír.
Jenže teď přichází okamžik pravdy. Byl Arafat jedinou žábou na prameni? Čili: dokážou se Palestinci změnit? Vypadají hodně jako jejich mrtvý vůdce, zamrzlí v čase. Hodně napoví už to, jakým způsobem si vyberou jeho nástupce, koho si vyberou a zda se vůbec budou schopni na někom shodnout.
Na první pohled by se zdál výhrou umírněný politik. Ten by mohl s Izraelci jednat. Ale dokázal by dojednané také prodat vlastním lidem? A nakolik nová situace nahraje radikálům?
Nový palestinský vůdce má před sebou dva úkoly, jež jsou vzájemně srostlé jako siamská dvojčata, a přece se vylučují: získat si autoritu a důvěru lidí, ale současně být připraven k velkému kompromisu s Izraelci. A pak ho i ve zdraví přežít.
Boj o moc bude i bojem o příští podobu palestinské národní duše. Čekejme chaos, možná střety. Ale je důležité, aby z mlýnice vzešel muž, který zasedne u stolu s Izraelem. Dokud nebudou mít Palestinci vůdce, nemohou do hry vstoupit USA. Čekají na to, protože potřebují nahodit vrtuli mírovému procesu už kvůli sobě.
Až se motor rozběhne, přijde i hodina pravdy pro premiéra Šarona. Chce opravdu americký mírový plán, nebo jen chytře používal Arafata jako španělskou stěnu? Všechno se uvidí. Nová situace dodává optimistům křídla. Ale zkušenost učí, že Blízký východ je pohřebištěm zklamaných nadějí.
