 foto: Michal Šula, MF DNESMilan Kindl: Víte, kdo já jsem – jeden z 2 000 nejvýznamnějších intelektuálů 21. století. |
| . Přehraj video |
Věci se mají poněkud jinak. Stačí si zpětně přeložit do angličtiny termíny "2000 Outstanding Intellectuals of the 21st Century" a "American Biographical Institute".
Těžko hledat slova
Jak "Americký životopisný institut", tak "Mezinárodní životopisné středisko" (International Biographical Centre) totiž spadají do kategorie "vanity press". Čeština pro to sousloví nemá adekvátní výraz. I dobré slovníky poslouží víceslovným opisem: jde o nakladatelství, která vydávají knihy vlastním nákladem autorů.
To je však neutrální vyjádření pokrývající škálu typů – od těch zcela korektních až po vyslovené podvody. Čtenáři Umberta Eca si patrně z četby jeho románu Foucaultovo kyvadlo vzpomenou na nakladatelství Manuzio, které z domýšlivých provinciálních potentátů ždímalo peníze za to, že jim za tučnou sumu vydá jejich opusy, které by jinak nikdo nevydal, nekoupil a nečetl. To je "vanity press" v té nejpokleslejší podobě.
Vydat knihu "nákladem vlastním" je přitom letitá tradice, na níž často není nic zlého. Pro tuto činnost se více hodí jiné anglické slovní spojení: "self-publishing"; běží o podnikání legální a poctivé. Problémy začnou až ve chvíli, kdy někdo klamně vydává takové samovydání za úspěch na trhu. Nedávno vyšla u jednoho z největších podobných podniků, firmy i-Universe, v angličtině kniha jistého úspěšného českého autora SF a hororu, což je v pořádku, ale zamrzelo, že to některá oborová média formulovala, jako by autorsky prorazil v USA.
Horší formou vanity press je to, co například ve Wikipedii najdete pod výmluvným heslem Who’s Who scam (scam znamená podfuk). Čímž se dostáváme ke znělým titulům z profilu JUDr. Kindla. Ty publikace se navenek tváří jako ctihodné ročenky typu Kdo je kdo, ale fakticky publikují hesla osobností za úplatu a vydělávají na marnivosti a ješitnosti.
Někdy to je jakž takž neškodné, i když mravně už poněkud vachrlaté; i u nás působí pobočka mezinárodně rozlezlého německého podniku Hübner’s Who’s Who, nazvaná Kdo je...? Za jistou částku si v ní můžete opatřit vlastní heslo, pokud vám při takovém osvěžení ega nevadí, že už při letmém prolistování honosným, v kůži vázaným svazkem je jasné, že v knize drtivá většina skutečně významných osobností dané země záhadně chybí. Existují i pochybnější organizace, jež provozují úplatné udělování nespočetných, formálně nesmírně zvučných, ale fakticky vyprázdněných titulů doložených lacinými diplomy. A to je i případ oněch dvou halasných ocenění, jež si pořídil i pan Kindl.
Široká nabídka
Podívejme se na instituce, přesněji firmy, které je Kindlovi udělily. International Biographical Centre (IBC) nemá s univerzitou v Cambridgi (jejíž oficiální název ostatně nezní Cambridge University, nýbrž University of Cambridge) nic společného – leda to, že sídlí v Cambridgeshiru, v Ely, třiadvacet kilometrů severovýchodně od Cambridge, v půvabném městečku s katedrálou, které by teoreticky mělo povznášet ducha k ušlechtilejším činnostem, než je vydávání pseudodiplomů. Ty jsou u IBC k mání za ceny od 500 do 1 500 dolarů – podle toho, jak pěkně název titulu zní. Ocenění existují desítky a mají špásovná jména jako Da Vinci’s Vitruvian Man Diploma, Oneina-Million Medal, Archimedes Award. Zařazení do (opět honosného, v kůži vázaného) seznamu 2 000 nejvýznačnějších intelektuálů 21. století je vskutku to nejmenší, co pro vás může tato čilá firma udělat.
American Biographical Institute je totéž na druhé straně Atlantiku. Kromě Muže/Ženy roku z vás za několik set dolarů může také udělat One of the Genius Elite (velmi skromné), Einsteinian Chair of Science (patrně pokud to doložíte vlastnoručně zhotoveným polystyrenovým modelem atomu), případně vám udělit Great Minds of the 21st Century Award.
V souvislosti s plzeňským případem není bez zajímavosti ani to, že v těsném věcném sousedství hesel popisujících probírané jevy nacházíme často i heslo "diploma mill", tedy "fabrika na diplomy", označující podniky, které z vás udělají pana doktora či inženýra rychleji, než byste řekli "kreditní karta".
Na závěr tedy tip pro investigativní novináře: co se podívat, zda Milan Kindl a jemu podobní učitelé národa měli aspoň tolik slušnosti, aby si certifikátky zaplatili ze svého, anebo jestli platby za ně poletují někde v účetnictví jejich fakult?
