Tento zvuk znamenal, že skalnatá bariéra, která do té doby oddělovala Středomoří od tehdejšího sladkovodního Černého jezera, padla. Mořská voda měla nyní volnou cestu a její sílící proud ničil vše živé - nejen na mizejících březích, ale i pod hladinou, kde sůl vyhubila stamiliony sladkovodních živočichů a rostlin.
Vznik nového moře
Poslední překážka pro potopu odolávala dlouho - údajně až do chvíle, kdy se po čtyřech "mokrých" staletích hladina Středomoří přiblížila k vrcholkům bosporské bariéry. Jakmile ji první potoky mořské vody zdolaly, bylo podle obou geologů rozhodnuto: zakrátko se do hloubky 140 metrů řítil mohutný vodopád. "Pětadvacet krychlových kilometrů vody tu proteklo každý den, dvěstěkrát více než Niagarskými vodopády a tolik, aby to každodenně pokrylo vodou Manhattan (ostrov, srdce New Yorku) do výše 800 metrů," tvrdí Ryan a jeho kolega v knize Noemova potopa. Hladinu světových moří to téměř nezměnilo - jejich úroveň prý klesla o pouhých třicet centimetrů. "Jak jsem si tak počítal rychlost té vody, byla asi 80, ale spíše 100 kilometrů za hodinu," popisuje Pitman sílu vodopádu. Jen tak podle něj mohla vzniknout ve skále ta úzká trhlina, která se dnes jmenuje Bosporská úžina. "Ale i tak to všechno trvalo asi čtyřicet let," dodává Pitman. Tak dlouho podle něj musela přitékat voda ze Středomoří, aby se hladina Černého jezera nakonec zvedla na dnešní úroveň, tedy asi o 140-160 metrů.
Po Titaniku do Černomoří
Právě v této hloubce našli geologové stopy dávného pobřeží. "Je tam klasický pobřežní profil: ploché pobřeží, pláže vedoucí k dávné hladině a pruh písku hned u pobřeží," tvrdí oceánograf Robert Ballard, kterého proslavil spíše objev trosek Titaniku, ale jenž výzkumu Černého moře věnoval svou loňskou expedici. "Vypadá to jako pobřeží kdekoli na světě až na to, že je asi 160 metrů pod vodou," dodává Ballard, který chce do Černomoří vyrazit i letos, tentokrát aby na dně pátral po pozůstatcích lidského osídlení. "Chceme dokázat, že to byla biblická potopa," prohlašuje. I když voda stoupala nanejvýš o patnáct až třicet centimetrů denně, pro tehdejší lidi to musela být katastrofa. Příliv mořské vody je zbavoval všech zdrojů potravy. Sladkovodní ryby vyhynuly a země rychle mizela pod hladinou: i vzestup hladiny o "pouhých" třicet centimetrů by totiž znamenal každodenní posun linie moře o kilometr do vnitrozemí. Ryan a Pitman poprvé dospěli k myšlence potopy tehdy, když studovali údaje, které získal jiný americký geolog David Ross při expedici do Černého moře v sedmdesátých letech. "Ukazovaly na velmi náhlý přechod od sladké ke slané vodě. To je právě to, co by se dalo očekávat ve scénáři zatopení vnitrozemské oblasti mořskou záplavou. Problém byl v tom, že Ross to nevysvětloval jako důsledky potopy," uvádí Ryan. V tom ale není Ross sám. Ani ruský odborník Pavel Doluchanov není myšlenkou potopy příliš nadšen. "Podle ruského modelu byla hladina v Černomoří na nejnižší úrovni před 20 000 lety. Hladina tohoto jezera začala postupně stoupat díky tajícím ledovcům ze severu. Před osmi nebo devíti tisíci lety došlo k propojení se Středomořím, odkud začala pronikat slaná voda. Pak začala hladina obou moří stoupat společně," tvrdí.
Zvuk z hrdla příšery
Ryan a Pitman uvádějí na podporu svého tvrzení ještě jeden vážný argument - sladkovodní mušle, nalezené Ballardovou expedicí. Ty jsou staré právě 7500 let - a po nich se už objevují jen jejich mořští příbuzní. Oba geologové však fušují i do práce archeologů a historiků: Dokladem potopy je pro ně nejen bible (Ararat, kde biblický Noe údajně přistál, je tak svůdně blízko), ale třeba i mezopotamský Epos o Gilgamešovi. "Samo označení, které se tu používá pro potopu - "abubu" odkazuje v jiné souvislosti na jícen nebo na vodopád, na hluk který vychází z hrdla monstra," prohlašuje geolog Ryan. Katastrofa se pro ně stává událostí, která určila dějiny celého Starého světa. A Černomoří si představují jako semeniště civilizací, které úder katastrofy rozprášil do všech stran. Skoro jako by tu zanikla bájná Atlantida. Přitom osud Černomoří není úplně ojedinělý - před 20 000 lety prý zažilo něco podobného i dnešní Středozemní moře.
