Žáci základní školy by mohli být počty politiků zmateni. Pokud by oni při matematice dostali za úkol stejnou sumu zaokrouhlit na celé stokoruny, patrně dojdou k číslu 117 100.
Podobnými zvláštnostmi jako se zaokrouhlováním je zákon z roku 1995 o platech politiků prošpikován. Skoro se nabízí vysvětlení, proč si politici tehdy s vymýšlením složitého způsobu výpočtu vlastních příjmů dali tolik práce: aby na jejich příjmy nebylo snadno vidět.
Hlavní myšlenka této normy je, že základní plat řadového poslance bude vždy trojnásobkem průměrné mzdy státních zaměstnanců. Kupodivu, ani to neplatí. Jinak by museli poslanci letos brát 56 847 korun měsíčně. Berou ovšem 61 500, asi o čtyři a půl tisícovky víc. Proč?
Příspěvek na dopravu, kterou mají zdarma
Do zákona dostali vzoreček, že trojnásobek průměrné mzdy si ještě bůhvíproč vynásobí koeficientem 1,08. Až pak se to celé zaokrouhlí. Výsledné číslo, 61 500 korun, je plat řadového poslance nebo senátora bez funkce. Ale takových moc v parlamentu není – za funkce jsou totiž příplatky.
Jen namátkou: místopředseda sněmovního podvýboru si přičte deset procent navrch, předseda podvýboru a místopředseda výboru dvacet procent, předseda výboru čtyřicet procent... a tak dále.
Až po prezidenta, který má 7,6násobek průměrné mzdy ve státní správě. Podobně složitě je vymyšleno i stanovení náhrad. V případě prezidenta je to 335 procent z trojnásobku průměrné mzdy – 190 600 korun.
Důkazem, že se zákon povedl, je fakt, že na některé výdaje pro jistotu myslí hned třikrát. Funkcionáři mají nárok na auto s řidičem, ale i na náhradu, kdyby se náhodou rozhodli cestovat veřejnou hromadnou dopravou. Tou, kterou mají zdarma.
