Plakali i chlapi, říká řidič, který převážel tělo romského „prince“ do vlasti

Tělo romského "prince", který zemřel ve vinohradské nemocnici, převážel do vlasti, do rumunské obce Calimanesti Jan Kubajko. "Bylo to nesmírně emotivní," řekl řidič pohřební služby Tranquilitas v rozhovoru pro iDNES.cz. Na rodině bylo podle něj znát, že měli hocha velmi rádi.

Tělo romského prince je připraveno na převoz do Rumunska. (4. srpna 2009) | foto: Michal Šula, MF DNES

Jak dlouho trvala cesta do rumunského Calimanesti a zpět?
Cesta trvala zhruba 36 hodin od chvíle, kdy jsme vyjeli od vinohradské nemocnice, až po návrat k nám do garáže.

Měli jste cestou nějaké problémy?
Problémy žádné nebyly, všechno proběhlo hladce. Vedlo nás jedno auto, další nás následovala. Jeli jsme sice krokem, ale to bylo dáno tím, že jsme jeli jako smuteční konvoj, při němž příbuzní vzdávali zemřelému poslední čest, chtěli se s ním rozloučit.

Převoz těla stál 56 tisíc korun

Přečtěte si, jak Romové sháněli peníze

Když jste dorazili do Calimanesti, kolik tam na vás čekalo lidí?
To mě překvapilo, rozloučit se přišlo opravdu hodně lidí a všichni to nesmírně prožívali, to jsem rozhodně nečekal. Tam byly emoce, tam bylo vidět, že ti lidé měli k tomu člověku velmi blízko.

Jak byste popsal místo, odkud příbuzní "prince" pocházejí? Jak to tam vypadalo?
Byla to vesnice, takové chudší skromné prostředí. Ti lidé bydlí ve starších baráčcích, nemají žádné načančané vily, žádný přepych. Prostě jen střecha nad hlavou a před domečky domácí zvířata.

Když jste přijeli, co následovalo? Jak vás Romové přijali?
Čekali tam na nás v tichosti a ukázněně. Pán, který vedl celou smuteční cestu, nás požádal, jestli si můžou rakev z auta sami vyndat. My jsme mu samozřejmě vyhověli. Otevřeli jsme auto, příbuzní ustoupili a přišlo šest chlapů z rodiny, rakev z auta vytáhli a odnesli si ji do domu. Ale to je běžná věc i u nás. Chovali se velmi dobře, byli vstřícní a slušní.

Ženy si na břehu jezera rvaly vlasy

Přečtěte si výpověď muže, který „prince“ vytáhl z vody

Dokážete popsat, v čem se rumunští Romové liší od českých pozůstalých?
To není rasou, to vůbec ne. Pohřby u nás v Česku mi nepřijdou takové jako tam. U nich bylo vidět, že toho člověka měli rádi, že je ta ztráta skutečně hluboce zasáhla. Každého zasáhne smrt někoho blízkého, ale tam to bylo velice emotivní. Ta atmosféra se vůbec nedá popsat. Tam to nebylo vůbec o penězích jako tady, kdy se spousta lidí snaží udělat honosný pohřeb, aby ukázali, jak se umí rozloučit. To, co jsem zažil v Rumunsku, to bylo loučení srdcem, o tom oplakat zesnulého. Tam plakali i chlapi.