Jenomže Pithartovo neustálé vstávání z politických hrobů rozličné hloubky je umožněno právě typem politického boje, kterého se dovede účastnit. Kuloáry všelijakých sekretariátů jsou pro jemnou hru vyvažování spletenců zájmů příznivější než zemanovské rejdění Zemákem nebo klausovské "mobilisace".
Přesto se zdá, že toto vítězství, systémem volby umožněné, naznačuje něco o rizicích pro další Pithartovy ambice. Muž, který se v dávné minulosti nezalekl ani příslušnosti k revoluční straně, ani v době pozdější odporu vůči ní, který jel přemlouvat Fidela Castra a jako první přiznal své prezidentské sny, bude nakonec asi obětním beránkem stejných her, které ho tu vyzvednou nahoru, tu zase potopí dolů.
Jako muž politologicky vzdělaný to jistě ví. Je ostatně patrné, že si předsednictví horní komory stejně nechával jako pojistku, kdyby stěhování na Hrad neklaplo. To, co vidíme na scéně hry o Hrad, není žádná strhující taktika brilantních machiavelistů, kteří vidí jasnozřivě několik tahů dopředu. Pithart by byl blázen, kdyby si nechal uniknout jistou, vysokou a příjemnou funkci a svěřil se do rukou tak neschopných hráčů. Ti zatím svou upocenou snahou jen zvýšili šance protivníka.
Pokud bude Pithartova kandidatura stažena, aby měl šance někdo "průchodnější", neznamená to ještě, že předsedův čas nemůže jednou přijít. Jenomže to už může být za nepříjemných podmínek přímé volby a je otázka, jak by se Pithart cítil, kdyby byl náhle postaven "čelem k masám".
