SLAVNÉ FOTOGRAFIESeriál iDNES.cz nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií, které se staly ikonami, ať už vznikly na válečných bojištích, při různých tragédiích, ve vesmíru nebo "jen" zachycují lidské osudy. |
Toho květnového rána 1954 dělal malý hubeňour z jihoperuánského Cuzka nejspíš to, co každý jiný den.
Obul si sandále, nasadil kloubouček, přes rameno přehodil vak a vyrazil na cestu do asi deset kilometrů vzdáleného Pisaku.
Nezapomněl ani na quenu, flétnu vydlabanou z kusu cukrové třtiny, aby mu cesta lépe utíkala. Dostat se z Cuzka do Pisaku není jen tak, cesta vede vysoko v horách krajem kolem řeky Urubamby.
Velký foťák na stativu uprostřed prašné cesty
Tentokrát ho ale ve výšce okolo tří tisíc metrů nad mořem rozptýlilo i něco jiného. Na cestě spatřil několik lidí. Hned bylo vidět, že nejsou místní. Měli moderní oblečení a jak se k nim blížil, zaslechl, že mluví jazykem, kterému nerozuměl.
Nejspíš si tehdy řekl, že si jich raději nebude moc všímat, přidal do kroku a nepřestával hrát. Po očku ale zkoumal každou přezku na botách cizinců a hlavně fotoaparát na stativu, který vyčníval uprostřed prašné cesty.
HUMANISTICKÁ FOTOGRAFIE- K jejímu rozvoji přispěla hlavně 2. světová válka. Po válečných hrůzách v lidech vznikla potřeba hledat znovu krásy života. - Podobá se reportážní fotografii, nezáleží u ní ale tolik na konkrétní situaci. Snímek má být nadčasový, má prostřednictvím běžných okamžiků zachytit lidský úděl na tomto světě. - Přelomem byla výstava "Lidská rodina" z roku 1955, kterou sestavil Edward Steichen. |
Fotoaparát patřil reportérovi časopisu Life Werneru Bischofovi. Osmatřicetiletý Švýcar s ním do té doby procestoval takřka celý svět.
Původně umělecký fotograf se už několik roků věnoval reportážní fotografii. V poválečných letech, když projížděl rozbolavělou Evropu zotavující se z válečných ran, zjistil, že má pro takovou práci oko i trpělivost.
Do Latinské Ameriky dorazil v březnu. Nejprve fotil v Panamě a v Chile. Pak se přesunul do Peru, kde pracoval na reportáži o tamní metropoli Limě.
Nyní spolu s geologem Ali de Szepessym projížděl peruánskými Andami. Mířili do amazonských pralesů.
Při pohledu na malého pištce uprostřed hor si tehdy možná vzpomněl i na svého čtyřletého syna a těhotnou manželku, kteří na něj čekali v Curychu. A zmáčkl spoušť fotoaparátu.
Vzpomínku na chlapce s quenou si Bischof nestihl zapsat
Jestli to tak skutečně bylo, se už nikdo nedozví, i když si Bischof o svých putováních a práci vedl podrobné záznamy v cestovních denících.
Obrázek pochodujícího chlapce, který si jen tak píská a který patří k vrcholům světové humanistické fotografie, Bischof nikdy nespatřil.
Krátce po vytvoření svého životního snímku, jenž se stal symbolem optimistického mládí, které beze strachu kráčí vpřed, se fotograf i jeho maďarský kolega zabili při autonehodě. Na jedné z andských horských cest u Peňa de Aguila řidič jejich vozu nezvládl řízení a auto se zřítilo do propasti. Nikdo z posádky nehodu nepřežil.
FOTOGRAF WERNER BISCHOF (1916-1954) Fotograf Werner Bischof Jeden z nejvýznamnějších reportážních fotografů minulého století původně nad dokumentováním doby vůbec nepřemýšlel. Od dětství chtěl být malířem, to se ale nelíbilo jeho praktickému otci, řediteli továrny. Měl z něho být učitel, ale umělecké pnutí se ukázalo být silnější, takže začal studovat výtvarnou školu. Před druhou světovou válkou si v Curychu založil malé fotografické a grafické studio, pak ale musel narukovat. V armádě strávil bezmála tři roky. V roce 1948 začal spolupracovat s časopisem Life, o rok později se připojil k renomované agentuře Magnum, kterou založil proslulý Robert Capa. V padesátých letech začal cestovat po celém světě. Víc jak strávil v Japonsku, navštívil Indii, Spojené státy i Mexiko. Zemřel 16. května, o necelý týden později zahynul i Robert Capa, který v Indočíně šlápl na minu. Devět dnů po Bischofově smrti jeho žena porodila druhé dítě. |
