Naopak, teď, když válka začíná patřit dějepisu, je potřeba psát její skutečnou historii. V ní je jednoznačný viník a jednoznačné oběti.
Jenže ne všichni Němci jsou viníky a ne všechny oběti jsou bez viny.
Není potřeba se obávat, že by byla zkreslena či dokonce zapomenuta odpovědnost za nejsurovější vraždění v dějinách.
Až na zcela okrajové, nechutné skupinky přijímá tuto vinu německá společnost. Lítost a bolest vyslovují při všech možných příležitostech představitelé Spolkové republiky.
Není možné zpochybňovat spolehlivost jejich slov. Moderní mocnost Německo je vystavěno na přiznání a připomínání viny za válku a holokaust a nic nenaznačuje, že by se mělo v tomto bodě změnit.
Šedesát let po válce je však možné otevřeně mluvit i o odpovědnosti vítězů. Není to v žádném případě odpovědnost srovnatelná s vinou nacistů. To však neznamená, že neexistuje. Dnes nelze jako ještě před několika lety tvrdit, že nelidské jednání Rusů, Američanů nebo Čechů bylo jen odpovědí na brutalitu Němců. Jistě je to zčásti pravda, ale ne celá.
Sovětský svaz strašně trpěl při Hitlerově okupaci. Zločiny zvláštních komand, která vtrhla do země, volají do nebe. Ale mohou ospravedlnit znásilňování žen a zabíjení bezbranných civilistů na dobytém německém území?
Nacisté rozbombardovali Coventry, jejich ponorky bez milosti potápěly civilní lodě. Ale může to ospravedlnit zničující bombardování civilních čtvrtí Drážďan, v nichž zemřely tisíce nevinných lidí? Československo bylo první Hitlerovou obětí.
Jeho příběh byl o to těžší, že to byl i příběh slepoty Spojenců a zrady českých Němců. Může to však ospravedlnit pomstu na dětech těchto českých Němců, které pod Benešovým vedením tleskali osvobození Češi? Před šedesáti lety bylo vidění světa jednoduché - všichni Němci jsou zločinci. Ostatně, děsivé obrazy z koncentračních táborů k takovému vidění sváděly.
Dnes je čas pro jiný pohled. Nikdo nepochybuje o viníkovi války, zároveň však nevidíme jen černou a bílou. Je čas na přiznání vlastních vin a na smíření.
