Špidla dělá podobné tajemství ze svých prezidentských kandidátů. Tají je. Nad kotlíkem, kde je vaří, se tváří velevýznamně jako každý alchymistický šejdíř. Má záhadný úsměv vševěda, ale neví, že obyvatelstvu je zcela jedno, jestli z kotlíku vytáhne Klenera, Wilhelma či Illnerovou.
Všichni jsou to vědci, slušní a učení lidé, prezidentem může být každý z nich, vždy to vyjde nastejno. Stejně tak nemusí být prezidentem nikdo z nich. Není žádný důvod preferovat toho či onoho nebo mít proti někomu z nich námitky.
Špidla snížil smysl a význam prezidentského úřadu na minimum. Každý z nás umí, co on: snadno doplnit seznam možných prezidentů. Všichni známe dost vzdělaných mužů a žen, učenců a profesorů. Každý z nich může být prezidentem. Každý však také prezidentem být nemusí. Všichni mají jeden nedostatek či přednost: Špidla si je nepoznamenal.
Chtělo by se říci: Tužku a papír a piš si, Špidlo. Od prezidentského úřadu jsme už tradičně čekali, že se kandidát k němu vyvíjí, že má osobitou minulost, že je obrazem nějakého světa, který představuje, a že nám dává dlouhodobě najevo, jak bude prezidentovat. Že my umíme říci, tento kandidát představuje toto, ten druhý zas něco jiného, a že v tomto politickém poli si můžeme vybírat.
Špidla nás učí opaku: prezidentem se staneš zčistajasna, zítra, pozítří. Asi je to úřad k ničemu, když po něm lze takto lehce sáhnout. I ucouraný disponent v kanceláři se k povýšení pídí léta...
Prezidenty dělá hned, rychle a snadno firma Špidla. Myslí, kdovíco nevymyslel. Dává nám však najevo: stát je hračka a já si s ní hraju. Jestli to nevyjde zítra, udělám pozítří prezidenta zas z někoho jiného. Bude zajímavé, zda se mu páni vědci poděkují. Z tak nízkých příčin nabízený úřad se nepřijímá. Jenže lidská mámivost... Uvidíme.
