Pirátská romantika

V odborné hantýrce se jim říká hackeři, vyslovuje se to "hekři", znamená to něco jako "prosekávači" nebo "proklesťovači" a jejich činnost bývá někdy označována za počítačové pirátství. Také už jsme o nich viděli pár filmů, ve kterých poněkud romantičtí a dost vyšinutí hoši a dívky chrabře překonávali rafinované zábrany, šikovně se prolamovali hesly a vůbec jim zbytek světa sahal tak někam po kotníky, co se intelektu týká. S těmi filmy o počítačových pirátech se to má dost jako s filmy o historických lodních lupičích-gentlemanech. Ti skuteční piráti rozhodně neměli nic společného se sandokaním úsměvem a operetní dekorativností, se kterou je zobrazují výtvory pro romantické divačky. Byli to (a jejich současní následovníci jsou) bezohlední lupiči, vrazi a surovci, a jejich vyřazenost ze společnosti byla částečně relativní (mezi sobě podobnými docela dobře vegetovali), částečně pak měla kořeny, které umí pojmenovat i průměrný psychiatr. S jejich počítačovými následovníky se to má hodně podobně. Nedávno jsem v jednom sloupku četl velmi výstižnou úvahu o tom, že autoři většiny počítačových virů pocházejí ze zaostalých zemí a jejich "romantická" vzpoura je především výsledkem zamindrákovanosti a ukřivděného životního pocitu. Myslím, že s běžnými hackery se to má hodně podobně. Nevím sice, z jakých zemí se především rekrutují, asi se najdou všude, a setkáváme se s nimi i u nás. Jejich zásahy dost bezpečně ukazují ani ne tak na romantické pokusníky, jako mnohem spíše na vyšinuté chudáky, kterým jedině ničení cizí práce v závětří bezpečné anonymity může přinést jakýsi pocit nadřazenosti nad okolím. Tím si jenom kompenzují vědomí, že oni sami nic pořádného tvořit nedovedou. V tom jsou si ostatně blízcí se svými mentálními pobratimy se sprejem v ruce. Tam také opravdu nehraje roli snaha o výtvarné sebevyjádření, ale docela normální vandalismus se stejnými průvodními jevy, jaké vykazuje hackerství - pocitem tvůrčí bezcennosti a ustrašeným ukrýváním v anonymitě. Běžným uživatelům internetu dost dlouho nepřipadalo hackerství jako něco, co by se jich nějak zvlášť týkalo. Prosím, ohrožovalo možná nějaké banky a státní úřady, navíc ještě hlavně ty cizí, ale obyčejný student nebo vědec si připadal docela v bezpečí a koneckonců, tradiční odstup běžného občana od velkých institucí dělal jejich starosti s hackery poněkud odtažitými. Jenomže, když z počítače zmizí záznamy o dlouhé řadě experimentálních pozorování nebo třeba rozepsaná diplomová práce, když se po síti začnou anonymně šířit pomluvy a útoky na vyhlédnuté oběti, pak začne být situace o něco naléhavější. Nerad bych působil příliš pesimisticky, ale obávám se, že hackeři účinně útočí hlavně na to, čeho si tradiční uživatelé internetu nejvíc váží - totiž na jeho otevřenost, na právo každého uživatele vstupovat do něj tak, jak on považuje za správné. Některé vstupy prostě za správné považovat nelze a hrozí nám to, že svobodomyslná internetová komunita bude nakonec muset spolknout nějakou formu dozoru nebo jakýsi druh cenzury. Byla by to velká škoda a byl by to krok proti všemu, co je na internetu tak přitažlivé. Ale hackeři nás k tomu pomalu ale jistě vedou.

(Autor je ředitelem Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR)