Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Petra Hůlová: Na východ od Česka se nemusíme tolik stydět

Doporučujeme   16:30aktualizováno  16:30
Mých 20 let svobody. Pod tímto názvem vycházejí v MF DNES každou sobotu eseje, ve kterých se dvacet předních osobností z různých oblastí života ohlíží za dvěma desetiletími demokracie. Seriál budeme přinášet až do 17. listopadu. Dnešní esej napsala Petra Hůlová.

Za román Stanice Tajga převzala spisovatelka Petra Hůlová Cenu Josefa Škvoreckého. | foto: ČTK

Jó, před revolucí! S Jirkou, Mirkou a ostatníma jsme na koleni přepisovali samizdat, poldové nás naháněli po lesích a obuškem mydlili do palice. Jirka dokonce tři roky seděl. Ale nenechali jsme se odradit. V černejch brejlích jsme si předávali igelitky s básněma a snili o svobodným životě. Ehm…

Vlastně jsme spíš ani nešpitli. Jirka měl kancelář vedle mě a nikdy nechyběl na prvomájovejch průvodech ani na vítání delegací z Rumunska a NDR. Mirka byla soudružkou přes podnikovou nástěnku a hlavní bylo bejt s těmahle lidma zadobře. A proč taky ne? Byli jsme jedna parta. Ehm…

Ve skutečnosti jsem do jednoho ani do druhýho neměla čas dorůst. Díkybohu, říkám si občas. Jenže takhle mi zase nikdy nepřestane vrtat hlavou, na kterým z těch dvou břehů bych se ocitla. Ráda bych dala ruku do ohně na to, že na správným. Ale oheň tu není a do vychladlýho popela dá ruku ochotně každej, to nebolí. Bylo mi deset a ničemu jsem nerozuměla. Doba dětskýho temna. Cvak.

Pupček a Halel

Je mi deset a čtyři měsíce a moje ruka zpocená v teplým palčáku se drží tý máminý jako klíště. Kolem se na mě mačkaj kabáty a bundy, ale na tribunu stejně nedohlídnu. Pupček? Kdo je to? A Halel? Mě na Václaváku nejvíc baví hrát si se svíčkama. Zapalovat jednu od druhý, aby hořely všechny naráz a dlaněma je chránit před větrem. Je to docela fuška. Každou chvíli totiž nějaká svíčka zaskomírá a zhasne, ale mámě je to šumák. Na toho Pupčeka se nemůže vynadívat.

O generaci, ze který jsem, se říká, že je nepoznamenaná minulostí. Do jistý míry je to tak. Devětaosmdesátej se mi naštěstí neplete s osmašedesátým jako ročníkům o dekádu mladším, co si při matuře z dějepisu musí vypomáhat mnemotechnickejma pomůckama, šedesátosmičku že nosí Jágr a ten, že si s Rusama taky pár sezon zahrál.

Revoluce

Pupček? Kdo je to? A Halel? Mě na Václaváku nejvíc baví hrát si se svíčkama.

Neplete se mi to jen díky tomu, že jsem revoluci, byť v dětským polovědomí, přece jen zažila. Na to, abych se stala soudružkou tajemnicí nebo kotelnicí, co po nocích luští samizdat, mejch deset let života nestačilo. Vzhledem k rodinnejm poměrům jsem měla ale rozhodně spíš nakročeno k soudružce. Doma se režim nikdy nekritizoval, alespoň ne přede mnou.

Revoluce pro mě znamenala hlavně dobrodružství. Demošky a velký auťáky, co na lidi v ulicích stříkaj vodu, adrenalin, co jako by pršel z oblohy, lidi ho dejchali, bylo ho všude plno. K tomu, aby se člověk připojil k davovýmu nadšení, nakonec ani politice rozumět nepotřebuje. Moje pátá třída základky na skandování hesel o svobodě bohatě stačila.

Hned po revoluci se pro mě nezměnilo nic moc kromě krámů, hadrů a baráků, co přišly o svou šedivinu. Praha zbělala jako po pastě zuby v reklamě, ve škole zrušili ruštinu, začala jsem chodit na nepovinnou. Docházelo nás do učebny jen osm z celý školy a něčím to bylo podivný. Naše skupinka tak malá a učitelka najednou mnohem pokornější, ale rozumět tomu s ohledem na poměry, na to jsem v tý době rozhodně nestačila.

Proč?

Takže všechno dřív bylo špatně? Proč mi to nikdo neřekl? A já hloupá měla za to, že nám nic nescházelo.

V březnu devadesát jsem byla poprvý na Západě. Vyjeli jsme s tátou na obhlídku Vídně. Z výloh, barev a čistoty přecházely oči, ale je přece jen rozdíl jet na Západ poprvý v deseti anebo ve třiačtyřiceti, tolik, co bylo tátovi. V deseti jsem byla na nekončící příval novot zvyklá. Za jedinej měsíc se dá v deseti zvládnout jít do Národního na svou první operu, poležet si poprvý v nemocnici, premiérově si zaplavat na hloubce bazénu pro dospělý nebo vyrazit poprvý na safari do Hradce Králový. A zebry, co kolem vás běhaj úplně volně, můžou bejt pro dítě školou povinný stejný překvapení jako vídeňský pekařství s výběrem deseti druhů housek nebo pouliční dav na Maria Hilfe Strasse, kde je každej úplně jinak a nově oblečenej. Pro tátu byla Vídeň zkrátka mnohem větší šok než pro mě.

Radikální jinakost porevoluční doby mi docházela postupně. Nejdřív přes věci v obchodech, nově natřený domy a jídlo, pak přes všelijaký možnosti cestování a studia, o kterejch se mluvilo doma i ve škole, a nakonec přes to, o čem se nemluvilo.

Takže všechno dřív bylo špatně? Proč mi to nikdo neřekl? A já hloupá měla za to, že nám nic nescházelo.

Zásadnější zpytování poměrů přišlo až s pubertou. Čili v tom jel dočista celej národ? Tamten s tamtou, co jdou kolem v kvádrech a šik kostýmcích do pobočky nadnárodní korporace, tamten, co si otevřel bistro, i tamta, co chodí po bytech a prodává kosmetiku? Ta brýlatá paní z úřadu taky? Co tihle všichni před pár lety dělali a jak si ten veletoč srovnali v hlavě?

Svět, kterej se zdál donedávna důvěrně známej, se najednou vzpíral pochopení. Je to jako představit si nekonečno. Hlava šrotuje, stroj myšlení se vaří, ale marná sláva, daleko nedojde. A naše rodina, ta byla připodělaná taky? Máma ve straně nebyla, ale oba tátové jo. Jak moc se tím provinili? Chodila jsem po ulicích jako ve snách. Máme novou dobu, dobře. Ale co to vlastně znamená pro tuhle a tamtu paní? Že mají říkat něco jinýho? Že s úlevou shodily škrabošku? Že si nasadily jinou? Nebo lidi opravdu prozřeli a polepšili se?

Úvahy nikam nevedly. Po maturitě na Gymnáziu Jana Keplera v Praze jsem začala na Filozofický fakultě Univerzity Karlovy studovat kulturologii. O rok později jsem si přibrala mongolistiku. Tak silně na mě zapůsobil film Nikity Michalkova Urga, který se odehrává sice v Číně, ale v mongolský autonomní oblasti. Tam bych chtěla jet, s těma lidma se bavit a znát něco víc o jejich kultuře a historii. Bylo rozhodnuto. Dost času jsem od svých dvaceti začala trávit cestováním.

Vyrážela jsem od začátku hlavně na východ, a to ze dvou důvodů. Připadalo mi to originálnější a dobrodružnější a taky jsem se tam upřímně řečeno líp cítila. Přesto, že jsem uměla obstojně anglicky, blahosklonná přezíravost byla i na přelomu milénia cítit vlastně kdekoli, kam jsem se na Západě vrtla. Deset let předtím znamenal východoevropskej původ aureolu dobrodružný exotiky a div ne lágrovejch zkušeností. Ale potom, co samet revoluce ošuměl a havlovskou éru odvál čas, zůstal spolu s obdivem k Praze jen despekt k zaostalosti. Vadilo mi to, a proto jsem do těch končin nejezdila ráda.

V Rusku vím, odkud jsem

Na východě od Česka nebylo po studu ani památky a cesty do Mongolska a na Sibiř patří k mým nejintenzivnějším porevolučním zkušenostem. Umožnily mi z jinejch planet nahlídnout tu naši, českou. A na rozdíl od USA, kde jsem nějakou dobu studovala, jsem se najednou na náš břeh dívala z toho východního, kde je přes širokou duši široširejch plání přece jen větší korupce, nerovnost mezi lidma a nostalgie po starejch časech. Česko se odtud najednou zaskvělo jako výspa demokracie, prosperity a kultury. Teprve v Rusku, nikoli v Americe, jsem se vlastně stala hrdou na zemi, odkud pocházím.

sibiř a mongolsko

Na Sibiři jde častěji o život než o zapomenutí PINu nový debetky.

Sibiř a Mongolsko se staly i dějištěm dvou z mých pěti románů. Pod svíčkou je největší tma, říká se, a proto se mi psaní o Čechách vždycky vyhýbalo a já jemu. Přestože se jiné dva mé romány odehrávají v Čechách, prostředí v nich nehraje zásadní roli. Že pan X jede metrem na Můstek, před Baťou potká slečnu Y, která se ho ptá, co děláš, a on na to: "Jdu se do pobočky České spořitelny zeptat na stavební spoření?"

Jako by cizí kraje měly moc chránit před banalitou. Mají. Na Sibiři jde častěji o život než o zapomenutí PINu nový debetky. V Čechách jde častěji spíš o to, nezapomenout ten PIN a taky ohlídat si v tlačenici mobil, a hlavně aby se nic proboha nestalo s počítačem, protože to je tragédie ze všech největší. I v český společnosti se samozřejmě dějou neuvěřitelný věci. Většinou to ale znamená, že někomu z politiků na účet záhadně přitekly dva miliony, provalila se zkorumpovaná zakázka nebo zas někomu namlátili hnusný rasisti.

Nakonec ale o ten prostor, o němž člověk píše, nejde v literatuře tolik, jako o duši a jazyk textu. Právě kvůli němu bych nikdy natrvalo nechtěla žít jinde. Párkrát jsem to zažila. Jak si po měsících v cizí zemi česky alespoň mumlám pro sebe, abych neztratila půdu pod nohama. Zároveň se mi ale v izolaci cizí země píše nejlíp. Čtyři z mých pěti románů vznikly v cizině. Není nic lepšího než sedět v bublině mimo čas a prostor a odněkud z polovědomí tahat po nitkách příběhy. Nic těžšího a lehčího. Dvacet let od revoluce to platí stejně jako tenkrát. Jen psát si dnes každý může, co chce. Naštěstí. Snad nám to vydrží ještě alespoň dalších dvacet let.

Petra Hůlová

Česká spisovatelka Petra Hůlová se narodila 12. července 1979 v Praze. Po maturitě na gymnáziu studovala kulturologii a mongolistiku na Filozofické fakultě UK.

V letech 2000-2001 pobývala v Mongolsku. V této zemi se odehrává děj jejího románu Paměť mojí babičce (2002), kterým na sebe upozornila literární veřejnost a získala za něj cenu Magnesia Litera. Z pobytu ve Spojených státech vytěžila materiál pro Cirkus Les Mémoires. Její kniha Umělohmotný třípokoj (2006) byla i dramatizována a získala za ni Cenu Jiřího Ortena. Poslední román Stanice Tajga vyšel v roce 2008.

Od roku 2007 píše do týdeníku Respekt. Žije v Praze se synem a manželem.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.