Zimmerstrasse je v Berlíně jednou z důležitějších ulic. Na jejím rohu s Friedrichstrasse stojí v každou roční dobu mladý muž v historické uniformě. Za pár drobných se s ním můžete vyfotit. U bílé budky. Tady, před muzeem Berlínské zdi, je Checkpoint Charlie. Nejznámější z někdejších přechodů mezi východním a Západním Berlínem. Na obě strany se odtud tyčila až do roku 1989 vysoká zeď posílená ostnatými dráty.
Přesně před padesáti lety, 17. srpna roku 1962 po druhé hodině odpolední, ležel jen kousek odtud mladý muž. Jmenoval se Peter Fechter. Osmnáctiletý zednický učeň ležel na boku, krvácel, nemohl se bolestí pohnout. "Tak pomozte mi přece!" volal. "Pomozte mi!"
Spolu s kamarádem Helmutem Kulbeikem se od téměř půl jedné schovávali u nedaleké budovy. Sbírali odvahu k útěku. Berlínská zeď už rok (51. výročí postavení si Němci připomněli toto pondělí) oddělovala svět svobody od nesvobody a oni měli jasno, na které straně chtějí žít. Jejich pokus byl tak šílený, že připomínal spíše sebevraždu. Ale možná byl tak šílený, že mohl vyjít... Rozhodli se to zkusit.
Fechterovi nikdo nepomohl
Deset minut po druhé hodině, uprostřed bílého dne, se dva osmnáctileté stíny odlepily od budovy a běžely. Běžely ke zdi, od které je dělilo už jen pár metrů, když si jich všimli pohraničníci a vypálili jejich směrem třicítku nábojů.
Zatímco Helmut Kulbeik dokázal zeď přeskočit, Peter Fechter byl zasažen. Ležel tam, jen pár desítek centimetrů od svobodného Západního Berlína, ale oněch pár desítek centimetrů tvořila pevná zeď.
Viděli jej pohraničníci. Viděli jej Američané ze zmíněného přechodu Checkpoint Charlie. Východoněmečtí policisté i ti západoněmečtí. Viděli jej lidé, kteří se shlukli na obou stranách. Existují jeho fotografie z vršku zdi i ze strany východního Německa.
Člen pohraniční stráže odnáší tělo Petera Fechtera
"Křičela jsem na pohraničníky: 'Ty svině, ty zločinče!' Chtěla jsem tam běžet, ale kolegové mě zastavili," popsala berlínskému listu BZ Renate Haaseová. Její otec byl v té době ve vězení za připravovaný útěk, ona sama kvůli tomu mohla vykonávat jen pomocné práce. Útěk obou mladíků sledovala. U stejné budovy, kde se schovávali, čekala totiž ve stejnou chvíli na svého snoubence.
Viděla třicetisekundový běh a viděla padesátiminutové utrpení krvácejícího Petera Fechtera. Tak dlouho trvalo, než jej východoněmecký policista Heinrich Mularczyk odnesl.
Mrtvý mladík se stal symbolem
"Musel přece vědět, že bude na hranicích zastřelen," citoval Mularczykova pozdější slova německý list Die Welt. "Pak ho čtyři muži nahodili na náklaďák. Jako nějaký dobytek," dopověděla svůj příběh žena.
Mladík zemřel zhruba po další hodině v nemocnici. Stal se symbolem na obou stranách. Pro režim východního Německa byl symbolem zločince. Renate Haaseovou drželi celou noc na výslechu. V následujících letech šikanovali i mladíkovy rodiče. Pro západní země se stala jeho smrt symbolem hrůzy a bezmoci. Dodnes je Fechter jednou z nejznámějších obětí berlínské zdi. Na Zimmerstrasse má od roku 1999 pamětní místo.
Peter Fechter má svůj portrét i na vzpomínkové zdi padlých v Berlíně.
Na té ulici, kterou hledá každý návštěvník Berlína, aby viděl onen Checkpoint, muzeum Berlínské zdi, aby se třeba i projel symbolem východního Německa trabantem (tuto mezi turisty oblíbenou atrakci najdete také zde). Na té ulici, kde stojí i kavárna Caramel Cafe, jejíž číšník se svěřil německému listu Der Tagesspiegel, že vždy, kdy se podívá na místo, kde Fechter ležel, tak sebou cukne. I po čtyřech letech, kdy zde pracuje. Není snad právě tato ulice spojená se zdí, utrpením, s Peterem Fechterem víc než s tesařským řemeslem, podle nějž byla historicky pojmenovaná?
Přespříští středu na tuto otázku odpoví radní této městské části. Zastupitelé vládní Křesťanskodemokratické unie totiž chtějí navrhnout přejmenování ulice Zimmerstrasse na Peter-Fechter-Strasse. Jméno osmnáctiletého zednického učně nese už několik ulic v Německu. Jmenuje se tak cesta v sárském Püttlingenu, další ve městě Trittau ve Šlesvicku-Holštýnsku nebo třeba ve Warsteinu, ve spolkové zemi Severní Porýní Vestfálsko.
Nyní je možná ponese i ta, na níž přesně před padesáti lety Peter Fechter bezmocně ležel a křičel: "Pomozte mi přece!"
