Podstatně víc cen bylo uděleno v kategorii mimořádně kvalitní obnova architektonického díla posledních deseti let. Cenu primátora získala rekonstrukce Obecního domu, židovské Staronové synagogy, střešovická Müllerova vila postavená podle projektu architekta Adolfa Loose, kterou chce republika nominovat do seznamu památek UNESCO, Městská knihovna na Mariánském náměstí, vodárna v Podolí, areál Břevnovského klášterta, konviktský kostel svatého Bartoloměje, Dům u zlatého prstenu, Malá Fürstenberská zahrada pod Pražskáým hradem a barokní Vrtbovská zahrada v Karmelitské ulici.
Ceny za nejlepší stavby a rekonstrukce realizované v Praze za posledních deset let se včera udílely poprvé. Z jejich slavnostního udílení by se měla stát tradice do budoucna.
Jednoduchost místo pozlátka
Tovární budově na periferii města, kterou si před čtyřmi roky nechala postavit jako své sídlo společnost Sipral, se povedl nevídaný kousek. Aniž to měl původně někdo v plánu, začaly se tam konat módní přehlídky, divadelní představení či výstavy architektury. "Chci věřit, že je to i architekturou," říká její autor Stanislav Fiala.
Celá řada průmyslových fabrik z minulého století chátrá, protože majitelé nevědí, jak je využít. Není to nezvyklé za této situace stavět nové továrny?
Není to nezvyklé, naopak je to poměrně časté zadání, a to i v Praze. Je to příjemná práce, ve srovnání s civilní architekturou nezatížená zbytečným pozlátkem. Průměrná představa našich klientů je taková, že co je úžasné, musí být honosné a z drahocenných materiálů. Synonymem moderní architektury je skleněný palác s mosaznými prvky. Teprve teď se učíme kráse jednoduchosti, která u nás skončila někdy ve třicátých letech.
Čím to je? Architektura je odrazem života, a ten přece není čím dál jednodušší.
Možná je to z přesycenosti pozlátka a umělých lákadel spotřební společnosti, která se na nás nutně valí. Obecný vkus je často formován architekturou hotelů, ale dobrých hotelů je málo. Teď se objevila vlna výtvarných hotelů, ale extravagantní není vždy to nejlepší.
Čím podle vás strašnická továrna Sipral lidi oslovuje?
Chtěli jsme především, aby byla funkční, a jako nadstavbu jí vtisknout nenápadnou krásu. Nevím, jestli je ta stavba provokativní. Ale používali jsme takové materiály, které stárnutím neztrácejí. Už když jsme tu továrnu stavěli v kombinaci betonu, hliníku, oceli a spousty skla, stavbaři se obávali, že to bude na lidi působit drsně. Vyvolávalo to rozpaky, že tam nejsou ušlechtilé materiály. Chce to odvahu věřit architektovi, že ví, co dělá. A investor byl v tomto směru opravdu výjimečný.
Neměl byste raději chuť zrekonstruovat nějakou starou fabriku, jako je například ta zlíchovská, jednu dobu uvažované místo pro Muchovu Slovanskou epopej?
Takových staveb je mi líto. Svět už dávno pochopil, že průmyslová architektura je skvělá skoro pro cokoliv. Revitalizovat staré fabriky je nádhera. Nesouhlasím však s architekty, kteří vidí cestu ve stavění kopií. Právě jsem přijel z bienále architektury v Benátkách, kde nám předváděli, jak do poslední chvíle zachraňují staré vojenské haly z patnáctého století. Nemám rád rekonstrukce typu německého světa, kde se z historických měst vyloupnou cukrlátka, takové ty nabarvené domečky.
Prožíváte jako architekt často radost?
Je to téměř každodenní smutek z toho marasmu, ke kterému ta profese nutí. Všechny ty tlaky, moc peněz... Abych nezahořkl, musím ignorovat jevy, které nedokážu ovlivnit.
