Stačí se podívat na probíhající boj o moc před změnami ve vedení, plánovanými na letošní podzim, nebo na oficiální údaje dokládající, že protesty na venkově sílí stejným tempem jako čínský HDP. Nenadálý pád Po Si-laje – a výzva z provincie Jün-nan k odvolání dvou členů politbyra, kteří k němu měli nejblíže – je jen jeden příklad bezohledných vnitřních rozbrojů, které se dnes vedou v Čung-nan-chai, uzavřeném mocenském areálu v Pekingu. Bratrovražedné hašteření je údajně tak divoké, že se objevily fámy, režimem popírané, že možná bude odložen sjezd komunistické strany, na němž má být do úřadu uveden nový prezident i ministerský předseda.
Po Si-laj
Náhlé stranické očerňování soudruha Po Si-laje poté, co byl za své vůdčí schopnosti v Čchung-čchingu veleben, přiživilo pesimismus veřejnosti nad jeho zrežírovaným pádem a obnažilo chabé ideologické jádro vedení. Chce-li si Čína zachovat své globální postavení, musí se vyvarovat tvrdého politického přistání. Aktuálně si lze představit přinejmenším pět různých scénářů vývoje.
Scénář jedna a dvě
Návrat k rovnováze: Strana ochrání svou legitimitu, udrží armádu v podřízenosti a podaří se jí potlačit lidové nepokoje. Jinými slovy, v předvídatelné budoucnosti převládne status quo. Jde o nejméně pravděpodobný scénář, vzhledem k prohlubujícím se interním neshodám ve Straně a sílící lidové nespokojenosti.
Zhroucení: Pravděpodobnost politického rozkladu, ekonomického krachu a společenského chaosu není zřejmě vyšší než pravděpodobnost návratu k rovnováze. Lpění vlády na wej-wen, čili udržování stability, vedlo až k proměně Číny v jedinou významnou zemi na světě, kde oficiální rozpočet vnitřní bezpečnosti převyšuje tamní oficiální rozpočet národní bezpečnosti. To jasně ukazuje, v jakém rozsahu mocenské orgány musí uskutečňovat vnitřní represi, aby zachovaly vládu jedné strany a udržely pod kontrolou neklidné domoviny etnických menšin, tvořící přes šedesát procent čínské pevniny. Možná že to však rovněž vysvětluje, proč jedna sebeoběť v Tunisku přispěla k roznícení Arabského jara, kdežto sebeoběti tří desítek tibetských mnichů a mnišek podobné všelidové hnutí proti čínskému státu zažehnout nedokázaly.
Hořící Tiběťan
Sovětský svaz se zhroutil, protože Strana byla stat, a naopak. Čína si naproti tomu vybudovala silné institucionální schopnosti, vícevrstevnou federální strukturu, tradici obměny civilního vedení každých deset let a dobře promazaný a důmyslný bezpečnostní aparát, který drží krok s rozvojem techniky. Čínská vláda tak dokáže uskutečňovat politiku waj sung, nej ťin – napovrch uvolnění, uvnitř bdělí.
Scénář tři a čtyři
Řízená reforma: Proces postupné politické proměny začíná, v souladu s varováním odstupujícího premiéra Wen Ťia-paa, že bez „urgentních“ reforem Číně hrozí rozvrat a narušení hospodářského růstu. Dokáže Čína následovat aktuálního příkladu sousedního Myanmaru (Barmy), jenž zahájil významné, byť prozatím nejisté politické reformy?
Opoziční strana SuŤij má v 660členném barmském parlamentu 37 křesel.
Jako politický dědic domácích komunistických revolucionářů má třetí generace vůdců, která v Číně přebírá otěže moci, silný rodokmen, jehož se ale zároveň obává a je jím omezována. Tato takzvaná princátka jsou v pasti téže politické kultury, která vedla ke smrti milionů Číňanů a stále pokračující represi odpůrců (skutečných i domnělých). Ani v nejmenším nevypadají jako političtí reformátoři.
Velký skok vzad: Propukne nová „Kulturní revoluce“, neboť klika u moci se pokusí nemilosrdně potlačit disent uvnitř establishmentu i mimo něj. Jak nedávno varoval dalajlama, v Číně je stále u moci mnoho „vyznavačů střelby“. Ostatně čínský politický systém je takový, že přežije jen ten nejsilnější. Jedno padlé princátko, pan Po, bylo obviněno z krutosti a korupce – tedy z všudypřítomných vlastností uzavřené, avšak rozdrobené čínské oligarchie, která si cení rodinného původu a spoléhá na sítě spřátelených spojenců.
Scénář číslo pět
Prétorský převrat: Zpoza civilní masky vládne Lidově osvobozenecká armáda (LOA), čím dál častěji udělující rozkazy vládním úředníkům, kteří jsou jí zavázáni. Zatímco civilní vedení je stále rozptýlenější (každý čínský vůdce od Mao Ce-tunga byl vždy slabší než jeho předchůdce), armáda má od roku 1990 větší autonomii a prudce rostoucí rozpočty. Strana už není nehybným monolitem, který poslouchá jediného vůdce, a se svou politickou legitimitou a schopností zajišťovat uvnitř země pořádek začala záviset na armádě.
Narůstající politická váha LOA se zřetelně projevuje ve vyostřujícím se mocenském boji uvnitř Strany. V posledních týdnech neobvykle mnoho vysokých armádních důstojníků publikovalo v oficiálních denících články, v nichž vyzvalo ke stranické kázni a jednotě a nepřímo poukázalo na úlohu armády při potlačování vnitřních rozbrojů.
Čínské baletky během představení u příležitosti 118. výročí narození Mao Ce-tunga (25. prosince 2011)
K dalšímu dění patří sílící tendence armádních generálů vyjadřovat se mimo svou pravomoc ke strategickým záležitostem a podlamovat diplomatickou strategii. Je prostou pravdou, že ministerstvo zahraničí je nejslabší rezort čínské vlády, často válcovaný či přehlížený bezpečnostním establishmentem, který je vždy připraven zastínit i Stranu.
Obnažování drápů
Čínská vnitřní politika má vliv na vnější politiku země. Čím slabší je civilní vedení, tím silnější má Čína sklon opustit prohlášení Teng Siao-pchinga zvané tchao kuang jang chuej (skrýt ambice a zatáhnout drápy). V poslední době se Čína pyšní spíš obnažováním svých drápů než jejich zatahováním. Dosáhnout zdrženlivé a stabilní čínské zahraniční politiky může být za kteréhokoli uvěřitelného scénáře těžké.
Brahma Chellaney se zdraví v Japonsku
Brahma Chellaney, profesor strategických studií v Centru pro výzkum politik se sídlem v Novém Dillí, je autorem knih Asian Juggernaut (Asijský moloch) a Water: Asia’s New Battleground (Voda: Nové asijské bojiště).
Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč- Mezitulky jsou redakční.
