Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pět let války s terorem. Vítězství vypadá jinak

  8:34aktualizováno  8:34
Vyhráváme, nebo prohráváme válku s terorismem? zeptal se americký ministr obrany Donald Rumsfeld v oběžníku svých poradců na podzim roku 2003. Nejlepší odpověď mu nakonec přinesl čas. Takhle vítězství nevypadá.
Teroristé po 11. září útočili v Evropě i na jiných kontinentech. Ilustrační foto

Teroristé po 11. září útočili v Evropě i na jiných kontinentech. Ilustrační foto | foto: Profimedia.cz

Pět let války proti teroru

Válka s terorismem trvá přesně pět let Amerika zaútočila na Afghánistán 7. října 2001, měsíc po svém Sarajevu z 11. září. Za kratší dobu stačili Američané kdysi rozdrtit v Pacifiku Japonce, dokonce Rusové dokázali dojít do Berlína v kratším čase.

Nikdo před pěti lety netvrdil, že tohle bude blitzkrieg, přestože to tak na počátku vypadalo. Jenže: představme si Irák jako okupované Německo, kde tři a půl roku po dobytí Berlína tedy na podzim roku 1948 sílí odboj, vybuchují bomby a vítězové jsou ohroženi, jen vyjdou ze svých pevností.

Představme si Afghánistán jako okupované Japonsko, kde pět let po porážce tedy na konci roku 1950 poražená armáda opět kontroluje velké části venkova. Vítězství vypadá rozhodně jinak. Když se nedávno časopis Foreign Policy zeptal více než stovky expertů, jak hodnotí průběh války, osmdesát čtyři procent z nich odpovědělo, že USA nevítězí.

Nelze popřít, že ohledně Iráku Bílý dům projevil nekompetenci i špatný úsudek a říkal nepravdy, když zdůvodňoval invazi. Válka "počatá v hříchu" se vymyká kontrole, neomezila hrozbu terorismu, ale naopak ji zvýšila, protože se stala inkubátorem nové vlny teroristů.

Irák navíc, a to je možná i horší, v očích mnoha lidí zpětně otrávil jedem pochyb morální oprávněnost tažení proti terorismu. Amerika oslnila svou silou, ale neexistující zbraně hromadného ničení se staly časovanou bombou pod její věrohodností. Selhání ve věznicích Abú Ghrajb a Guantánamo nahlodávají tvrzení Ameriky, že bojuje s principy lidských práv a spravedlnosti na štítě.

Pojďme se nyní podívat na jednotlivá bojiště války.

Afghánistán: nalomený strom
"Vláda? Ta má pod kontrolou maximálně Kábul," řekl mi na podzim roku 2002 jeden český diplomat v afghánském hlavním městě. "Kliku z druhé strany drží Taliban." Tehdy to byla nadsázka, teď už ne.

Znělo to v té době až nemožně. Taliban byl necelý rok předtím potřen na mikročástice, země osvobozena od diktatury, jejíž pád schvalovala i většina muslimského světa. A Afghánistán čekaly už jen skvělé zítřky. Měl z něj být vzorový příklad transformace padlého státu pod americkým křídlem.

Operace spojenců v Afghánistánu

Jenže teď se nedá dojet po silnici ani z Kábulu do Kandaháru, druhého nejdůležitějšího města. Taliban se vzpamatoval jako otřesený boxer a nyní kromě kliky od Kábulu ovládá venkovské části jižní poloviny země. Kde končí asfalt, vládne Taliban.

INFOGRAFIKA:

Z Afghánistánu se znovu stává Džihádistán. Má za sebou krvavé léto a čeká ho krvavý podzim. Síly NATO musely svést bitvu o Kandahár, v Kábulu vybuchují bomby a atentátníci sebevědomě napadají konvoje ve středu města. Když je někde klid, je to spíš znamení síly Talibanu než síly vlády.

Afghánistán měl totiž smůlu. Rok a půl po porážce Talibanu se pozornost Američanů i světa přesunula k Iráku. Peníze naslibované na dárcovských konferencích nedorazily. Demokratické reformy jsou pod skořápkou duté a demokracie je džin, který ještě neopustil lahev. Prezident Karzáí není na výši situace a do regionů moc vlády nedosáhne.

Země vyprodukovala rekordní množství opia, údajně zajišťuje 98 procent světové ilegální produkce. Z toho si Taliban platí své bojovníky. Zatímco vládní voják dostává podle týdeníku Newsweek dva a půl dolaru denně, bojovník Talibanu si přijde na pět.

Nejede Afghánistán po skluzavce a neztrácejí Američané a NATO kontrolu? Ne zcela. Taliban nemá sílu na to, aby je vyhnal. Mnozí jeho muži byli k boji donuceni, nejde o plošné povstání. Tahle situace se může táhnout po celé roky, ale dnešní Afghánistán není tím, čím byl v roce 2001, tedy bezpečným útulkem pro teroristy.

Irák: Mission Impossible
Během dneška zahyne sto Iráčanů. To je statistický průměr. Měsíčně jsou to teď přes tři tisíce lidí. Mohou se vést spory o tom, kam až vývoj vlastně zašel, ale hodně pozorovatelů si myslí, že Irák už je ve stavu občanské války. Hrází, která ho dělí od propadnutí totální zkáze bosenského typu, je 135 000 amerických vojáků. Pesimista by však řekl, že jen zpomalují pád.

Americké ztráty už překročily hranici 2700 lidí, počet iráckých mrtvých údajně dosahuje desítek tisíc. V zemi probíhají dvě války najednou: ta první je vedena proti Američanům, tu druhou krvavější vedou proti sobě sunnité a šíité. Chtějí dostat Američany pryč, aby si to mohli rozdat mezi sebou o Irák, jemuž hrozí rozpad na tři části.

Připomíná to bezvýchodností Vietnam a Američané nemají jinou možnost než vytrvat. Avšak tempo se zrychluje. Když v květnu 2003 George Bush z paluby letadlové lodi oznámil, že "úkol byl splněn", bylo v Iráku pět útoků denně. Nyní je jich přes sto. Prezident už nehovoří o pozitivních důsledcích zajištění míru v zemi, ale varuje před rizikem, jež by vyvolalo americké selhání v Iráku.

Osa zla: už ozbrojena?
Vzpomínáte ještě na "osu zla"? Irák, Írán, KLDR. Přišel s ní George Bush v roce 2002. Společný znak: kromě jiného chtějí získat zbraně hromadného ničení. Cíl: je třeba je zastavit. Problém byl v tom, že Bush byl kočkou, která skočila po jediné myší atrapě, takže ty skutečné vyklouzly. Zatímco byl zaměstnán Irákem, který ničivé arzenály neměl a zřejmě ani v budoucnu mít nemohl, Írán a Severní Korea začaly pracovat na svých jaderných programech. Je hořkou ironií, že právě v týden pátého výročí války s terorismem KLDR oznámila, že provede jaderný test, a Írán potvrdil, že nezastaví obohacování uranu.

Bush chtěl problém odstranit, ale podařilo se mu ho naopak zvětšit. Irák měl být odstrašením a poučením pro všechny ostatní státy pokukující po ničivých zbraních: vidíte, takhle dopadnete. Státy se poučily: snaží si je opatřit co nejrychleji ve chvíli, kdy má Amerika ruce svázané Irákem. Pouze Libye se zachovala podle plánu a vzdala se atomových ambicí. Celkově se práh jaderného vyzbrojování za poslední léta snížil. Není to však překvapení, protože před tím, že události naberou přesně tuto zatáčku, varovalo od roku 2002 mnoho expertů.

Terorismus: méně, zato více
Nejdříve dobré zprávy. Za prvé, Američané se oprávněně mohou pyšnit tím, že od 11. září se jejich země nestala cílem dalšího útoku. Každý, kdo byl v té době v USA, ví, že všeobecné očekávání bylo, že další útoky jsou neodvratné. Za druhé, Al-Kajda je zřejmě do značné míry rozbita, ztratila původní akceschopnost, možnost komunikovat a koordinovat se. Její přitažlivost mezi muslimy poklesla. Za třetí, dobytím Afghánistánu ztratili teroristé bezpečné útočiště.

A teď ty špatné zprávy. Za prvé, teroristé útočili nebo se o to snažili na všech kontinentech snad kromě Jižní Ameriky. A byli smrtonosní. Za druhé, místo původního cíle světové války proti terorismu, Al-Kajdy, se objevily "domácí", volněji organizované, a tudíž hůř vystopovatelné teroristické skupiny, inspirované jejím příkladem. Za třetí, místo Afghánistánu získali radikálové jako obrovský výcvikový tábor Irák. Jedno z vysvětlení, proč teroristé nezaútočili na USA, zní: nemusí, když mohou zabíjet Američany na domácí půdě v Iráku.

Demokracie: maják zhasl
Když se ukázalo, že v Iráku nejsou zbraně hromadného ničení, přišel Bílý dům s novým zdůvodněním invaze z Iráku se stane maják demokracie na Blízkém východě a inspirace pro revoluční vlnu. Zpočátku to vypadalo nadějně, protože Iráčané chodili poctivě volit. Dnešní vysvětlení vypadá spíš tak, že tam sunnité chodili hlavně z obavy, že šíité je přehlasují (a naopak).

Z blízkovýchodní demokratické vlny vždy těžili extremisté: Muslimské bratrstvo v Egyptě, Hizballáh v Libanonu či Hamas v Gaze. Přitvrdil i Írán, který se stal díky iráckým šíitům silným hráčem. Nálady proti Americe na Blízkém východě přitvrdily. The Economist napsal, že útoky na americké vojáky dnes schvalují dvě třetiny Iráčanů, kteří je na jaře 2003 vítali.

V Egyptě prováděli nedávno jiný průzkum. Dotázaní lidé měli říct, v které zemi na světě by žili nejraději a kterou mají nejméně rádi. Výsledek byl výstižným obrázkem stavu muslimské mysli po pěti letech války s islámským terorismem. V obou případech zněla totiž odpověď stejně: Amerika.

Autoři: ,






Hlavní zprávy

Další z rubriky

„Náš pochod vpřed nic nezastaví!“ Severokorejská propaganda se vysmívá...
Celou Ameriku máme v dosahu. Kim nechal natisknout nové úderné plakáty

Zářivé barvy, dramatické výjevy a bombastická hesla. To jsou hlavní atributy severokorejské propagandy. Režim Kim Čong-una v atmosféře zjitřených vztahů se...  celý článek

Finští policisté útočníka, který v Turku pobodal deset lidí, postřelili do nohy...
Policie vyslechla Maročana, kterého podezírá z útoku ve finském Turku

Finští policisté v neděli v nemocnici vyslechli postřeleného osmnáctiletého Maročana, který je podezřelý ze spáchání pátečního útoku ve městě Turku....  celý článek

V Bostonu se sjeli příznivci krajní pravice, proti nim demonstrovalo 40 000...
V Bostonu demonstrovala krajní pravice, postavily se jí desetitisíce lidí

Při sobotních demonstracích v americkém Bostonu zadržela policie 27 lidí. Na sobotu ohlásili pochod konzervativní aktivisté, kteří akci označili za shromáždění...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.