Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pět let jsem nevyšla z domu, říká Češka, která žije v Iráku

  14:10aktualizováno  14:10
Iráčané žijící v zahraničí si odvolili včera, zítra půjdou k urnám lidé přímo v zemi. Právě tyto dny ukážou, zda je Irák připraven na odchod vojsk USA. Jak smýšlí o této zemi Češka, která zde žila před érou Saddáma Husajna, za jeho vlády a žije tam i nyní?

Nataša al-Rádi Cimbálová prožil v Iráku podstatnou část svého života | foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Nataša al-Rádi Cimbálová (70) prožila v Iráku podstatnou část svého života. V posledních letech však jen málokdy opouštěla svůj dům. "Odstěhovala jsem se tam v roce 1966," vyprávěla tato paní, původem ze severočeského Železného Brodu, svůj příběh, když před pár týdny navštívila Prahu.

Jaké to je, projít se po Praze?
To je pro mě zážitek. Mohu chodit po ulici, normálně se usmívat. To v Iráku nemohu. Říkám si, že kdyby lidé tady v Česku žili chvíli v Iráku, určitě by pak byli méně zachmuření.

Jak často v Bagdádu vycházíte ze svého domu?
Teď už si troufám třeba ke kadeřnici, která je vzdálená asi dvě stě metrů. Dál sama pěšky nechodím.

Jak jste manžela vlastně potkala?
Bylo mi dvacet. Moje kamarádka z gymplu mě seznámila s jedním svým známým, jehož přítelem byl můj budoucí manžel. Byla to velká láska, stále se máme moc rádi.

Jakého je manžel vyznání?
Je muslim, ale tenkrát tyto rozdíly nehrály takovou roli jako dnes. Ani jeho rodiče, kteří byli velmi pobožní, nic nenamítali.

A tak jste se ocitla v Bagdádu. Uměla jste arabsky?
Trochu ano. Ale stejně jsem jim zpočátku nerozuměla, tamější dialekt se dost liší od spisovné arabštiny. Byli velmi vstřícní, ale pořád si dělali legraci z mé směšné výslovnosti.

No, nechtějte to vědět

A jak se tehdy v Bagdádu žilo? To bylo přece ještě v době před mocenským nástupem Saddáma Husajna.
Lidé nadávali na poměry, to ale netušili, jaké těžké chvíle nastanou, až se v roce 1979 k moci dostane Saddám. Pak začal útlak.

Čím se živil váš manžel?
Do Saddámovy strany Baas nevstoupil. Vyučoval na technické škole. Jeho rodina čelila tvrdým represím. Na hudebce, kde jsem pracovala, mi jednou oznámili, že budu učit i dceru Saddámovy sestry. Odmítnout se nesmělo. Naštěstí ta výuka trvala jen dva měsíce.

Se Saddámem samým jste se nikdy neviděla?
Ne. Ale moje dcera vyhrála třídní soutěž a byla pozvaná na setkání s ním. Prohlíželi dětem oči, ústa, opasky, jestli někde není nějaký jed, musely si důkladně umýt ruce.

Popište ty represe ve vaší rodině.
Jednu naši neteř zavraždili, druhou věznili. Jejího manžela mučili, vyprávěl nám detaily. Elektřinou. No, nechtějte to radši vědět. Když jsem v noci slyšela zastavit auto u našeho domu, třásla jsem se, že přišli pro nás. A pak jsem přes den učila dcery ze Saddámovy rodiny na klavír.

Nataša al-Rádi Cimbálová prožil v Iráku podstatnou část svého života

Nataša al-Rádi Cimbálová prožil v Iráku podstatnou část svého života

Proč měli na neteře vašeho muže spadeno?
Manžel té, co skončila na popravišti, byl Kurd. Utekl za hranice a něco tam psal proti vládě. Ona se tam s ním v té době dvakrát viděla. Bylo to kolem roku 1982. Od té doby jsme také měli celá rodina zákaz cestování do ciziny.

Přála jste si, aby ten režim padl?
Všichni jsme si to moc přáli! Při první válce v Zálivu, v roce 1991, byli spojenci už jen den cesty od Bagdádu. Říkala jsem si, že až americké tanky přijedou, vyběhnu a ukážu jim cestu k prezidentskému paláci. Lidé říkali: Vydržíme i to americké bombardování, jen aby už Saddám padl. O to větší bylo zklamání a naštvání, když se Američané stáhli. Teprve pak na ně začali lidé nadávat.

Když odhlédneme od represí, jak se vlastně za Saddáma žilo?
Bagdád bylo otevřené město, ženy nechodily zahalené, oblékaly se podle Burdy. Mohl jste jít kamkoliv. Často jsem chodila s manželem do kina. Veřejně se dal pít alkohol.

To vše je dnes minulostí.
Ano, ale zato mohu svobodně mluvit, což jsem za Saddáma nesměla. Po spojenecké invazi v roce 2003 nastala doba, trvala tak půl roku, kdy bylo nejlíp. Mohlo se o všem mluvit i všude chodit. Bylo to tak osvobozující! Pak se to ale šmahem zhoršilo. Nastoupili sadrovci a jiní militanti.

Proč se situace v Iráku podle vás vymkla USA z rukou?
Měli zabránit rabování. Před budovami ministerstev by stačil jeden jejich tank. Ale oni to nechali být a vše se zhroutilo. Muzeum bylo vyrabované, podobně i nemocnice. Také neměli rozpouštět iráckou armádu.

Kdy jste přestala vycházet z domu?
Manžel dostal různá varování. Nejdřív jsem přestala jezdit do práce veřejnou dopravou. Pak jsem přestala obstarávat nákupy. Načež nám soused vyprávěl, jak se skupina mužů vyptávala, kde že bydlí ta cizinka. Zároveň televize chrlily úděsné zprávy o únosech.

Jak si tu agresivitu vysvětlujete?
Když padnou zábrany, mnozí se začnou chovat jako zvířata. Znám takové. Myslím, že s tímto spojenci nepočítali, což byla jejich velká chyba. Pět let jsem prakticky nevytáhla paty z domu. Až loni jsem se třeba šla před dům projít, deset metrů sem a tam. A pak jsem v lednu šla k té kadeřnici. Jinak jezdím pouze taxíkem – s řidičem, kterého dobře znám.

Přibližte trochu, jaké to bylo, nevycházet ven.
Často mě bolí klouby. Někdy to bylo nesnesitelné, ale manžel mi jen říkal: Vydrž, nemůžeme ven. Trvalo to třeba dva měsíce, než jsem se k doktorovi dostala. Prostě jste doma, a pak najednou slyšíte výbuch, okna se zatřesou. Na křižovatce se někdo odpálil. Ono vám otrne, považujete to za normální. Vyjdete na střechu a pozorujete kouř.

Skladba na památku obětí

Jak o atentátnících smanželem mluvíte?
Nazýváme je smetím. Nejde jen o ty pachatele, to jsou třeba zdrogované, mentálně postižené osoby. Mluvíme tak o těch, kteří to organizují. Dost často to jsou Saúdi, Jemenci. Třeba se tu ožení a pak manželce vymyjou mozek do té míry, aby šla a odpálila se.

Mluvíte o tom, a přitom se usmíváte.
Co mám dělat? Kdykoliv jdu ven, počítám s tím, že mě může něco zlého potkat. Bylo to hrozné v prosinci, když to bouchlo u budovy Ústavu krásných umění. Blízko je naše hudebka. Naštěstí byly děti zrovna o přestávce venku, jinak by je pořezalo sklo. Teď se blíží volby, napětí se vystupňuje. Ale volit půjdu.

A co práce v orchestru, stále hrajete na klavír?
Teď cvičím skladbu od Césara Francka s názvem Džinové. Je to podle básně Victora Huga, mluví se tam o špatných silách, které ovládnou člověka. Na jaře bych to chtěla se symfonickým orchestrem zahrát. Na památku obětí, které u toho ústavu v prosinci zahynuly. V tom ústavu totiž často hrajeme.







Hlavní zprávy

Další z rubriky

Chilesaurus, replika kostry dinosaura z roku 2015
Záhada „Frankensteina“ rozluštěna. Dinosaurovi našli místo v rodokmenu

Chilesaurus neboli „Frankenstein“ po dvou letech konečně našel své místo v rodokmenu dinosaurů. Takový je závěr studie britských vědců, kteří neobvykle...  celý článek

Denise Morrisonová, šéfka potravinářského gigantu Cambell Soup, byla členkou...
Trump rozpustil své poradní sbory, kvůli jeho výrokům je opouštěli členové

Donald Trump se rozhodl ukončit činnost svých dvou poradních sborů poté, co je začali opouštět šéfové velkých firem. Ty pobouřily komentáře amerického...  celý článek

Východ slunce na pražských Hradčanech (1. srpna 2017).
Sedmnáctiletá matka nechtěla budit dítě, v rozžhaveném autě zemřelo

Na západě Rakouska zemřelo dvouleté dítě, které matka s přítelem nechali při venkovní teplotě 30 stupňů Celsia zavřené v autě. Informovala o tom agentura APA....  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.