"Nikdo z nás, bývalých pétépáků, si dnes nestěžuje ani nechce nikoho žalovat. Nedopustíme ale, aby se zapomnělo na všechnu zvůli, která se tady v minulosti stala," uvedl Oldřich Kosík, předseda Oblastní rady PTP v Jihlavě.
Jak dále vysvětlil, byla slavnostní mše sloužena za všechny pétépáky a především za stovku těch, kteří nepřežili takzvanou politickou převýchovu. Na setkání přijeli kněží z Jihlavska, Třebíčska a Žďárska.
|
Co byly PTP? |
| Pomocný technický prapor - zvláštní vojenské jednotky zřízené v 50. letech ministerstvem obrany, do kterých zařazovala komunistická strana mladé muže nepohodlné režimu. Příslušníci PTP sloužili beze zbraně, byli ubytovaní v lágrech; pracovali na stavbách , v kamenolomech, dolech a lesích. Stálá persekuce byla vykonávána formou vojenských rozkazů nebo prodlužováním služby až na 4 roky. Před propuštěním museli členové PTP podepisovat závazek, že budou manuálně pracovat další 3 roky. 1.září 1950 dal ministr obrany Alexej Čepička, zeť Klementa Gottwalda, rozkaz ke zřízení prvních osmi vojenských PTP jednotek, kterými prošlo v padesátých letech více než 40 tisíc lidí. |
Vyměnili si mezi sebou i veselejší zážitky své těžké minulosti. "Komunisté nás chtěli svou převýchovou rozdělit od sebe. Povedl se jim ale pravý opak. Utužili naše přátelství a my se dodnes pravidelně scházíme," dodal Kosík.
|
Na umístěnku jsem čekal čtyřicet let, říká farář Eduard Sedlický |
| Kdyby žil v demokratické zemi, mohl být vysvěcen na kněze už téměř před padesáti lety. On se ale pro službu věřícím rozhodl v době, kdy se k moci dostali komunisté. Jeho život tak nabral jiný spád. Svou první umístěnku do kostela ve Sněžném dostal se čtyřicetiletým zpožděním. V roce čtyřicet osm, kdy se komunisté chopili moci, nastoupil do semináře v Brně. Pokud by šlo všechno běžnou cestou, měl být o pět let později vysvěcen na kněze. Místo studia a kněžské služby ale dostal od tehdejšího režimu na vybranou: doly, hutě nebo stavby. Zvolil třetí možnost a dostal se k Pomocným technickým praporům, takzvaným pétépákům. V roce 1950 začal v Mimoni, poznal i Ústí nad Orlicí, Svitavy a Vimperk. "Tam jsem si připadal jako člen trestné roty. Bylo nás tam asi dvacet takzvaných nepolepšitelných," říká s úsměvem Eduard Sedlický, farář ze Sněžného. Nedává na sobě vůbec znát, že musel větší část života snášet ústrky. O své minulosti hovoří uvolněně, úsměv z jeho tváře téměř nemizí. Vyzařuje z něj velký vnitřní klid. Neopouští ho ani ve chvíli, kdy popisuje, jak rubali kámen a nadřízeným se zdálo že nepracují dost rychle. "Říkali nám: Jak to že neplníte plán, musíte podávat větší výkony. Museli jsme jim několikrát vysvětlovat a ukazovat, že to není tak lehké. Byl tam totiž tak tvrdý kámen, že se o něj tupily i hroty sbíječek a krumpáčů," vzpomíná. Když skončil ve stavebnictví, dostal se k další možnosti, kterou mu tehdejší režim nabídl. Do dolů. "Na šachtě jsem fáral asi deset let. Dělal jsem střelmistra. Díky tomu jsem šel do důchodu v padesáti letech," popisuje kněz. Po celou dobu, kdy tvrdě pracoval, ho nikdy neopouštěly myšlenky na službu věřícím. V roce 1968 byl, i když tajně, konečně vysvěcen. Mohl sloužit mši svatou, zatím ale jen doma. Za dalších dlouhých dvacet let se dočkal. Tři roky po listopadovém převratu dostal svou první umístěnku do kostela v Sněžném, kde slouží dodnes. "Plně si uvědomuji svoji odpovědnost. Většinu svého času věnuji lidem. Proto mi někdy nezbude chvíle na podobná setkání, jako je to dnešní," uzavírá Sedlický. |
