Třiaosmdesátiletý Peres, syn polských přistěhovalců, zažil v politice mnohá vítězství, ale i četné pády. Všeobecně je v Izraeli oceňován za to, že zemi přivedl do jaderného klubu. V 90. letech zase stál za historickou mírovou dohodou s Palestinci, za kterou v roce 1994 obdržel Nobelovu cenu.
Notorický pletichář
Politiku, do níž jej zasvětil již koncem 40. let pozdější první izraelský premiér David ben Gurion, Peres nikdy neopustil. Přestože jako šéf Strany práce utržil pět volebních porážek a v červenci 2000 prohrál i ve volbě prezidenta, působí v politice dál.
Předloni v listopadu opustil po 37 letech Stranu práce, kterou dlouho vedl, a vstoupil do centristické strany Kadima (Vpřed). Od loňského května je v kabinetu Ehuda Olmerta místopředsedou vlády a ministrem oblastního rozvoje.
Zejména pravicí byl Peres v minulosti mnohokrát okřikován za údajně příliš snílkovské a někdy i propalestinské postoje. Jeho politický guru ben Gurion o něm ve svých pamětech dokonce napsal, že je "zlomyslný, nebezpečný a nesmí dostat žádnou funkci". Expremiér Jicchak Rabin jej jednou - i přes dlouholeté přátelství - označil za "notorického pleticháře".
Od mládí po ministerstvech
První funkci na ministerstvu získal Peres ve svých 29 letech, ministrem se stal poprvé koncem 60. let a poté vystřídal řadu vládních křesel. Kromě jiného byl dvakrát premiérem, třikrát ministrem zahraničí a dvakrát ministrem obrany. Členem parlamentu je s krátkou loňskou přestávkou od roku 1959.
Peres též několikrát navštívil Česko, poprvé byl ještě v bývalém Československu jako vicepremiér a ministr financí v lednu 1990, naposledy k nám zavítal jako ministr zahraničí v říjnu 2001.
Peres je rozhodný zastánce míru v oblasti - mírový proces s Palestinci kdysi přirovnal k jabloni, na jejíž plody je třeba čekat - přesto i on prodělal v tomto směru vývoj. V polovině 90. let byl spíš pro vznik jordánsko-palestinské federace, v červnu 1999 se poprvé vyslovil pro nezávislý palestinský stát.
Do Palestiny se Peres, který pochází z rodiny obchodníka s obilím a dřevem z dnes běloruského Voložinu, přestěhoval s rodiči jako jedenáctiletý a již jako student se stal členem polovojenské organizace Hagana, která usilovala o ustavení židovského státu. Ještě během druhé světové války spoluzakládal galilejský kibuc Alumov a působil v mládežnické sekci v odborové ústředně Histadrut.
Poté vstoupil do politiky - za první arabsko-izraelské války v letech 1948-1949 odpovídal za nákupy pro armádu. A této činnosti se věnoval i několik let poté na studiích v USA. V padesátých letech působil ve funkci generálního ředitele ministerstva obrany, v níž se přičinil o modernizaci armády, inicioval vybudování izraelského leteckého průmyslu i vývoj jaderného programu v Dimoně. Přesto nikdy sám neoblékl uniformu.
Šimon Peres je ženatý, má dva syny a dceru. Svou ženu Soniu si údajně získal tím, že jí předčítal vlastní básně a úryvky z Marxova Kapitálu. Tento autor mnoha politických knih miluje mytí nádobí.
