Z dobrodružné cesty přivezla svérázná kladrubská důchodkyně především jednu velice důležitou zprávu pro nás pro všechny: dobří lidé ještě na světě jsou.
Na svatojakubskou pouť se vydala sice s téměř prázdnou kapsou, ale s o to větší energií a důvěrou v lidi.
"Říkala jsem si, že to určitě nějak zvládnu. Nechtěla jsem sedět a stěžovat si na chudý život důchodkyně. Překonala jsem svoje hranice. Bez lidí, kteří mi fandili, bych to ale nedokázala. Když mi přišla hezká zpráva na mobil, nebo když jsem potkala milé poutníky, tak mě to povzbuzovalo," míní třiašedesátiletá Hana Ulrichová.
Na štědrosti druhých byla závislá vlastně po celou cestu. "Předem jsem nevěděla, kde budu večer spát. Vždycky se ale nějaké ubytování našlo a často jsem nemusela platit ani poplatek za ubytování. Vstříc mi vycházeli v klášterech, na farnostech a někdy mě lidé ubytovali i u sebe doma a ještě mi dali něco k jídlu. Samozřejmě, že se našli tací, kteří nepomohli, ale milí lidé jsou všude," vzpomíná poutnice, která neměla s sebou ani mapu, a tak se řídila buď směrovkami či jednoduše podle Slunce.
Hana Ulrichová ovšem také přiznala, že byly chvíle, kdy chtěla cestu vzdát. "To bylo hlavně v Alpách, kde hodně pršelo a začalo mě všechno bolet. Pamatuji si přesně chvíli, kdy jsem si řekla, že je konec. To jsem šla dlouhých osm kilometrů do kopce vysoko v Alpách a když jsem došla na konec, tak se ukázalo, že cesta je slepá a musím zpět. Brečela jsem celou dobu," popisuje svoje útrapy žena, která chtěla svou cestou upozornit také na zoufalou situaci některých strádajících seniorů v tuzemsku.
Vysílená Hana Ulrichová pak v Alpách sedla na vlak a kousek se svezla. "Potřebovala jsem trochu načerpat sílu," vysvětluje. I tak ale ušla pěšky s nákladem na zádech více než dva a půl tisíce kilometrů.
Nejvřelejšího přijetí se jí na cestě prý dostalo především od lidí, kteří sami svatojakubskou pouť prošli pěšky, a tak věděli, kolik sil takové putování stojí.
"Plno lidí například popojíždělo taxíky, nebo si nechali odvozit věci. Já ale poctivě šla a mnoho těch, jenž jsem na cestě potkala, mi fandilo a třeba za mnou přišli. To aby mi dodali sil. To byl krásný pocit," popisuje svoji pouť pod českou vlajkou Hana Ulrichová.
Se všemi si také bez problému porozuměla, ať už v Německu, Francii či ve Španělsku.
"Neumím žádný jazyk, jenom nějaká slovíčka. Tak jsem to vždycky nějak dala dohromady. Třeba jsem namalovala co chci, nebo jsem měla papírek s napsanou větou," vypráví Hana Ulrichová.
Těžkých chvil bylo mnoho. Která byla pro Hanu Ulrichovou ale tou nejkrásnější? "Asi když jsem 24. října konečně dorazila do Santiaga na mši, a tam se četly země poutníků, kteří zrovna v ten den dorazili - a já uslyšela - republika čeka. To jsem byla dojatá," říká důchodkyně, která si ze Santiaga dovezla také latinský diplom pro poutníky a pěkný seznam razítek ze všech poutnických zastavení.
Z pouti se vrátila o třináct kilo lehčí
Hana Ulrichová přijela z cest o třináct kilo lehčí, bolela ji záda i nohy, ale už nyní ji napadají myšlenky na další cestování.
"Chtěla bych se vydat někam do Himálaje. To mě strašně láká. Jenže nevím, jestli mé plány nejsou příliš smělé. A taky nevím, jestli bych na to ještě měla. Plánů bych měla plno, ale nevím, jestli mi na to život stačí," míní Hana Ulrichová.
Svatojakubskou pouť by si ale také klidně znovu zopakovala, ačkoliv to bylo vysilující. "Šla bych znovu kvůli těm lidem, které jsem po cestě potkala," uzavírá
Autor: MARKÉTA SANALLA
