Sociální demokraté přišli s plánem přeměny důchodového systému a la Švédsko, který by mohl být přijatelný i pro další parlamentní strany. Alespoň se tak vyjádřily. Reforma by měla vrátit lidem větší nezávislost na státu. Každý by měl svůj "účet", každý by si určil, kdy už chce zůstat doma na zahrádce.
Překvapivý předběžný souhlas s hlavní myšlenkou reformy potěší budoucího seniora hned dvakrát. S důchodovou reformou, má-li mít delší záruční lhůtu než jedno dvě volební období, musí souhlasit širší politická reprezentace. Není to zákon, který by se mohl měnit s každou vládou, s každým ročním obdobím.
Podaří-li se nastavit slušné parametry reformy, nemuseli by se příští penzisté už probouzet hrůzou ze spaní, že na vejminku budou jíst suchý chleba.
Nikdo ze čtyřicátníků a mladších dneska nemá jistotu, zda by mu za čtvrt století stát naplnil penzijní talíř do poloviny či jen po dně - bez ohledu, jak hodně pracoval a kolik státu odvedl.
V dosavadním skomírajícím systému každý měl a má jedinou záruku pro svá stará kolena: nějaké peníze od státu dostane.
Ale na oplátku to byl a je zase stát, kdo určoval, jak bude jeho důchod vysoký (nízký), nakolik se započítá (nezapočítá) celoživotní iniciativa a v kolika letech smí (nesmí) odejít na vejminek.
Tahle otrocká závislost na eráru by měla skončit. Vše je až příliš idylické? Jistě.
Vždyť jsou to jen plány a od nich přes parlament k penzistovi vede dlouhá cesta plná karambolů různé koeficienty, kolik bude minimum pro každého...
Tady se politické strany určitě poperou. Ale naděje tu už je.
