Hrůza Ústeckého kraje: sídliště Chanov
Jméno říct nechtěl, prý na tom nezáleží. Jen pokýval hlavou a ukázal na dům, který nemá okna ani schodiště a kolem leží tuny nepořádku. Pak se otočil na druhou stranu, ukázal na dům v sousedství. V okně záclony, na balkoně vyprané prádlo.
Mávne rukou. "Pěkně tu bylo tak první čtyři roky," dodá rezignovaně.
"Kdyby byla práce. Lidi by šli dělat. A ten nepořádek kolem, to by se uklidilo. No jo, ale proč to mám za někoho dělat?" lomí rukama třicetiletá paní Božena. "Nedivte se, že ty lidi neplatí nájem, za co? Je tu zima, netěsní okna, neteče teplá voda. Za co mají platit? To ty peníze radši utratí za jídlo a oblečení. Až to bude vypadat dobře, budou se o to starat," líčí emotivně.
Panelákové sídliště pro zhruba tři sta rodin vzniklo u Mostu v druhé polovině sedmdesátých let jako pokus ukázat, jak socialistická společnost eliminovala chudobu a umí integrovat Romy. Už za několik let se ale Chanov stal synonymem nepořádku a zmaru. Stal se Ghettem No.1, jak ho výstižně pojmenoval režisér Ivan Pokorný, který o něm loni natočil dokument.
"Lidé mají Chanov zafixovaný jako ´to hrozné místo u Mostu´. Vnímají ho tak, protože na to jsou zvyklí. Teď se tu třeba dělá zbrusu nový teplovod. Je tu kotelna se super řídícími jednotkami. Jenže ta nepočítá s tím, že si tu lidé upouštějí z topení teplou vodu. Z kohoutku jim neteče. Tak se ta technologie stále vypíná," popisuje scénu ze života Chanova Martin Nebesář, ředitel Domu romské kultury, obecně prospěšné společnosti, která v Chanově organizuje pro místní rekvalifikace.
"Nevím proč se tu o to lidi nedokážou starat. Děti nemají co dělat, hřiště jsou zničené. Nikdo jim neřekne, že nemají něco rozbíjet. Co je venku, je lidem jedno," usmívá se šestadvacetiletá Lenka. Narodila se tu a odejít netouží. Pracuje jako zednice. "Kdyby bylo něco lepšího, odejdu. Ale když mám práci. Ono se to tu zlepší," doufá.
