Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pěkně nazvaná výstava: Příjemné závislosti. „Zbytek“ už tak příjemný není

  14:54aktualizováno  14:54
Potřetí během relativně krátké doby se koná výstava, která se obrací k české fotografii 70. let minulého století. Jde o Příjemné závislosti, které jsou k vidění v Moravské galerii v Brně do 18. října.

Milan Borovička, portrét, 1978 | foto: Milan Borovička

Potřetí během relativně krátké doby se koná výstava, která se obrací k české fotografii sedmdesátých let minulého století. Předloni na podzim visela v Klatovech expozice Fotografie 70. let v ČSR. Na přelomu loňského a letošního roku představila Moravská galerie v Brně výběr Třetí strana zdi, která se vrátila jak k sedmé, tak k osmé dekádě 20. století v české fotografii. Nynější expozice, opět organizovaná Moravskou galerií, nese název Příjemné závislosti a soustředí se na inscenovanou fotografii 70. let.

Je souběh těchto akcí náhodný? Nezdá se. Zmíněná klatovská expozice byla součástí projektu nazvaného 3x sedmdesátá, který kromě ní zahrnoval výstavu Kytky v popelnici: společnost a móda 70. let v Československu a rekonstrukci typického panelákového bytu oné doby pojmenovanou Husákovo 3+1: bytová kultura 70. let. Všem těmto akcí byl společný "nový pohled" na zmíněnou dekádu, pohled nikoliv prvoplánově kritický či dokonce vysmívavý, nýbrž analyzující a pokoušející se pochopit dobový kontext a mechanismy, které ovlivňovaly estetiku onoho desetiletí. Nynější Příjemné závislosti mají ambici na tuto kunsthistoricko-kurátorskou linii navázat. Současně ovšem mohou sloužit jako příklad, kterak k české tvorbě sedmdesátých let, alespoň té fotografické, nepřistupovat. A souvislosti, na něž se při reflexi Příjemných závislostí naráží, se netýkají pouze české fotografie, nýbrž vedou k obecnější otázce: Jak se chovat k nedávné minulosti?

 František Maršálek: Balada o hradu

Amatér v. profesionál

Na počátku Příjemných závislostí stál grant ministerstva kultury na výzkumný úkol. Zněl: Vznik a formování fotografické sbírky Moravské galerie se zřetelem k nepublikovaným akvizícím a proměnám hodnocení fotografie. Vedoucí fotografické sbírky MG a její kurátor Jiří Pátek v rámci úkolu sepsal kapitoly, v nichž nastínil strategie výběru, které v Československu uplatňovaly instituce, které měly sbírání a nákup fotografií v popisu práce; dále analyzoval některé zásadní texty, které o fotografii vycházely v dobovém odborném tisku a jež se pokusily formulovat specifika a pozici fotografie v rámci umění jako takového.

Jiří Pátek se rovněž zaměřil se na existenci fotosalónů, které před třiceti a více lety byly fenoménem u nás i ve světě. Z toho vznikla publikace, vydaná u příležitosti výstavy Příjemné závislosti, graficky invenčně upravená ve stylu a la česká sedmdesátá léta. Katalog po skončení přehlídky zůstane jako dílčí, dobře zdrojovaný, cenným poznámkovým aparátem vybavený materiál pro budoucí zájemce o historii české fotografie 70. let. Ilustrační složku paperbacku tvoří reprodukce snímků nyní představených na výstavě v Brně. V knize jsou fotografie rozděleny do bloků nazvaných stejně jako v galerii, ovšem v sálech Pražákova paláce je k názvu každého z těch bloků připojen stručný charakterizační text, což publikace postrádá. Ale to je dobře, neboť to v katalogu nezvyšuje už tak patrnou přibližnost až chaotičnost.

O výstavě

Příjemné závislosti. Inscenovaná fotografie 70. let.

Kurátor Jiří Pátek. Pražákův Palác Moravské galerie, Husova 18, Brno. Výstava je otevřena do 18. října 2009.
K výstavě vyšel katalog o 114 stranách, v ceně 360 korun, v nákladu 500 výtisků, jeho autorem je kurátor výstavy Jiří Pátek.

Vracím-li se k minulosti a používám-li pojmy jako amatérismus či inscenovaná fotografie, měl bych nejprve definovat, co těmi pojmy myslím. Jiří Pátek s nimi rovnou nakládá jako se samozřejmými a hotovými. Předem tak redukuje divácký a čtenářský potenciál na zasvěcený okruh, který ovšem tím spíš v projektu nachází mezery a nedotaženosti. Marketingově řečeno: cílová skupina brněnské akce není patrná, ačkoliv obrazový materiál, který si vybrala za předmět zkoumání, je efektní, bizarně přitažlivý a má i značný potenciál k interpretaci. Tím materiálem totiž je, zjednodušeně řečeno, určitý typ převážně černobílých fotografií, na nichž - často v dramatických krajinných scenériích a v expresivně snímaných kompozicích - pózují vesměs polonahé či nahé ženy, někdy s dětmi, někdy s muži. Povětšinou se tváří - vnořeni do jakéhosi (post?)romantického výjevu - velmi vážně. Jednalo se o - ve své době rozšířenou - tvorbu patetických a umělých světů, včetně aranžmá, kdy ženy si lehaly do lomů nebo na louky, za nimiž se tyčily komíny či ocelářské věže.

Jiří Horák, bez názvu, konec 70. let

Kurátor ležící v papírech

Lze v zásadě ocenit, že Jiří Pátek se tuto tvorbu snaží pochopit a vnést do souvislostí. Jenže: kurátor ta díla vymezuje coby "amatérské fotografie vykazující specifickou podobu, která byla už v době zrodu zmiňována s mírně apelativním podtónem", tedy podtónem kritickým.

Jedna věc je, že Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze a Moravská galerie v Brně, v České socialistické republice dva hlavní státní nákupčí fotografické tvorby, při investicích do akvizic upřednostňovaly díla profesionálních fotografů, nadto jen či především určitého zaměření (v prvé řadě si vybíraly díla tvůrců, kteří se mezi dvěma světovými válkami prosadili jako představitelé avantgardy a takzvané moderní, čisté fotografie). Ale druhá věc je, že ani v praxi, rozuměj v odborném tisku a na výstavách, ani ve vědomí samotných tvůrců nezela při vnímání profesionální a amatérské výtvarné fotografie žádná dramatická a snadno artikulovatelná průrva. Kdo totiž byl profesionál? Ten, nabízí se odpověď, kdo se fotografováním živil. Ale kolik těchto profesionálů soustavně tvořilo na poli výtvarné fotografie? Nemnoho. Jedním z nich byl Taras Kuščynskyj, tenkrát nesmírně populární a po předčasné smrti až legendarizovaný.

Právě Kuščynskyj je na výstavě i v katalogu zastoupen, stejně jako František Drtikol; oba zde Pátkovi slouží coby úběžníky či planety, k nimž nebo kolem nichž v různé blízkosti či dálce "putovali" jiní fotografové, právě ti, kteří propadli oněm "příjemným závislostem".

Ovšem Pátek se nepokouší rozdíly mezi třeba Kuščynským a "závisláky" pojmenovat, jen ukázky od uznávaných evidentních ne-amatérů položí vedle snímků, které označuje za amatérské (ač se někteří jejich autoři fotografií živili). Přitom kupříkladu ve čtvrtletníku Revue Fotografie, vyhrazenému především autorským portfoliím, jak "amatéři", tak profesionálové, a pisatelé doprovodných textů při hodnocení těch děl příliš neprožívali amatérský či profesionální statut autorů. Dichotomie amatér x profesionál je sice přehledná, ale musí se s ní pracovat obezřetně, s přesným zaměřením, aby popis určité situace vystihla a vyjasnila, nikoliv zamlžila.

Rostislav Košťál: Ces deux/Ti dva, 1972

Jiřímu Pátkovi v katalogu nejlépe jde a vyhovuje kritický rozbor teoretických statí, které tiskl měsíčník Československá fotografie. Dokumentuje na nich nesoustavnost přemýšlení o fotografii, danou jednak konkrétní politickou situací (cenzura, téměř nedostupnost aktuální zahraniční literatury), jednak ještě nedokončenou emancipací fotografie v soustavě výtvarného umění. Pátek je badatel schopný kategorizace, ale očividně neochotný ke sběru materiálu v "terénu", který se tu dosud nabízí například ve formě výpovědí stále ještě žijících aktérů "příjemných závislostí" (Petr Balíček, Milan Borovička, Jiří Horák, Rostislav Košťál, Petr Sikula ad.). Jiří Pátek je předčasně "papírový": čerpat nyní už jen z papírových dokumentů, které se zachovaly z období normalizace, téměř nutně vede k nemožnosti podchytit důležité nunace, které navíc za dvě tři desetiletí již budou nedohledatelné, neboť aktéři odejdou z tohoto světa...

Kde se to všechno vzalo?

Navzdory všem výhradám je publikace Příjemné závislosti hodnotnější než výstava. V ní Jiří Pátek exponáty rozdělil do oddílů Opětovaný pohled, Nová romantika, Civilizace, Jejich osudy, Výzva perspektivy, Šum křídel, Posunutá realita, My, Fotograf a jeho múzy.

Kategorie sice hezky zní, ale většina z nich je svévolných - snímky, které vykazují podivuhodnou podobnost, téměř identického "ducha doby", by se daly přeskupovat z jedné kategorie do druhé a neustále by v té které škatulce fungovaly. Tak třeba kategorie Opětovaný pohled je založena na tom, že typickým pro ty snímky je přímý pohled modelů do kamery.

Witold Wegrzyn: Medea 1, 70. léta

Ten se ovšem téměř ve stejné míře vyskytuje u exponátů například v kategorii Civilizace, a z obou těchto kategorií, jakož i z jiných, by se pro změnu daly vybrat záběry do oddílu Výzva perspektivy, která tématizuje kompoziční princip využívající širokoúhlé objektivy a aranžmá figur s centrální motivem vystupujícím dopředu. A téměř všechny práce instalované v Pražákově paláci jsou příkladem "posunuté reality".

Takto by se dalo ve výčtu přenosnosti děl z jedné kategorie do dalších pokračovat. Jednou je kategorie určena kurátorovým bystrým vyhmátnutím motivu ptáků, který se v dané produkci objevuje, jindy všemožně použitelným zájmenem my, potřetí pofiderní formulací "fotograf a jeho múzy". Návštěvník je tak vystaven nesystematickému a zbytečnému škatulkování, jemuž mají napomoci několikařádkové vysvětlující texty k jednotlivým kategoriím; texty stejně přibližné pojmenování kategorií.

Jiřímu Pátkovi se tak konkrétní obrazový materiál vzpírá, neposlušně uniká jeho škatulkám, usvědčuje koncept z nedomyšlenosti. Na dokreslení obecnosti obrazových trendů Pátek vybral i několik prací zahraničních, od autorů slovenských, litevských, lotyšských, polských. To je však vzorek velmi torzovitý; kurátor nikde nepíše, proč volil zrovna tuto sestavu, nadto vizuální jazyk fotografů pobaltských i polských vychází z jiných tvůrčích postupů (Poláci více tíhli ke konceptu a k foto-grafice), takže podobnost tu sice není úplně čistě náhodná, nicméně je pouze volná a částečná.

Jaroslav Novotný: Memento, polovina 70. let

Při instalaci se Pátek téměř jistě inspiroval - v katalogu Příjemných závislostí zmíněnou - nedávnou výstavou Bytosti odnikud (premiéra v Praze, repríza v Brně), při níž kurátorka Marie Rakušanová prezentovala českou akademickou malbu první poloviny 20. století tak, že k jednotlivým exponátům nepřidala popisky, nýbrž pouze čísla. Divák si mohl v doprovodné brožurce údaje o díle najít, zaujalo-li ho mezi těmi všemi ostatními. Rakušanová tím chtěla zdůraznit tendence, které v akademické malbě, tady malbě zhusta zakázkové, potíraly tvůrčí originalitu malířů.

Příjemné závislosti "opsaly" tento princip (údaje jsou pro změnu uklizeny na okraje galerijních stěn). Při prohlídce výstavy v Pražákově paláci si skutečně nelze nevšimnout, že v sedmdesátých letech existoval pateticky prožívaný, s tajemstvím pracující trend inscenované fotografie. Jenže bohužel tajemstvím i nadále zůstává, kde se tu vlastně vzal, co se to tenkrát mezi tvůrci dělo. Na tyto souvislosti odpověděly Příjemné závislosti velmi neuspokojivě.

Autor: Kavárna


Je extrémní sucho, řekl v Rozstřelu klimatolog. Víc deště experti nečekají





Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.