Vztahuje se na ně tentýž zákon. Proč nám tedy žaloba na Pěchu připadá jaksi zvláštní? Podobná slova, jaká vyřkl, přece ještě před jedenácti lety visela na nástěnkách. Žáci středních škol se je učili nazpaměť. Každý ví, že se to nedalo brát vážně. Však se taky lidé, kteří na ně přísahali, stali za demokracie ministry, předsedy vlády, velkoprůmyslníky, manažery roku, novináři a soudci. To, co Pěcha tvrdí, jsou mnozí náchylni vnímat jako neškodný blábol. Zato hajlování a slova o plynu čpí spáleným lidským masem.
Je zbytečné donekonečna opakovat fakta o tom, že důsledky komunistické ideologie byly stejně zhoubné a nelidské jako důsledky Hitlerova mýtu. Fakta většinu nepřesvědčí. Za nacistů se žít nedalo, za komunistů ano. Tahle představa se vžila až do morku kostí.
Měl by tedy zákon zakazovat pouze skiny, a mladé milovníky třídního boje povolit? To jaksi nejde. Zároveň je však očividné, že takový sršatec, jako je Pěcha, možná patří do blázince, ne však za mříže. Provinila se jen nevymáchaná ústa, nikoli paže.
Proviňuje se však paže tím, že ji její majitel v určitém úhlu zvedne? A patří do vězení vyholený chlapík, který zohyzdí beztak ohyzdnou bundičku lebkou nebo svastikou?
Nebylo by rozumnější nechat Pěchy a jejich holé protinožce-souputníky běžet, když melou ústy? Neměli bychom proti nim zasáhnout teprve tehdy, kdyby se pokusili své hnusné myšlenky proměnit v činy? Nemůžeme Pěchovi upírat svobodu slova jen proto, že žvaní nesmysly.
