Podle průzkumů chceme: Aby lékaři a sestřičky byli dobře zaplaceni.
Aby léky a léčení byly bez doplatků.
Aby se nerušila žádná nemocnice.
Aby byly k mání v každé z nich nejmodernější přístroje. Aby všichni pacienti s nejtěžšími chorobami dostali své léky za deseti-, ba statisíce. Aby se nestály fronty na operace. Aby se vysoký počet lékařů nesnižoval. Aby se nezvyšovalo zdravotní pojištění...
Kulatý čtverec však ještě nikdo nevymyslel, natož aby na něj přišel český ministr zdravotnictví za české (!) peníze.
Nepřijde na něj tedy ani ministryně Emmerová, i kdyby byla kuratela premiéra Paroubka sebeosvícenější.
Počítejme.
Letos dáme na léčení 200 miliard korun, to je 20 tisíc na každého z nás.
Spoluúčast máme minimální (osm procent), kdežto v bohatší Unii je běžných i dvacet procent. K lékaři chodíme takřka nejčastěji na světě (15krát za rok). Lékaři si nás tak často zvou, neb si chtějí víc vydělat. Při každé návštěvě ordinace dostaneme lék – jejich spotřeba rok od roku stoupá, loni jsme si přinesli domů z lékárny přes 300 milionů balení a obratem část vyhodili – nejméně za dvě miliardy.
V nemocnici (a to jich máme přes dvě stovky, dvojnásobek potřebného počtu) se projídají miliony za guláše.
Každá z nich jen prosvítí, protopí, prouklízí ohromné sumy. Supermoderní přístroje a erudovaný personál nemohou být tudíž v každé...
Nebylo by lepší mít méně nemocnic s lepšími přístroji a zběhlejším personálem? Takhle neuvažujeme.
Lepší horší nemocniční barák za rohem než výborný za humny.
Všechna rozumná řešení zbytečných výdajů bojkotujeme, radši měníme ministry v domnění, že ten další už kulatý čtverec vymyslí. A ztráty zdravotnictví logicky rostou a rostou a rostou. Jednou už nebudou mít kam.
Povinné české pojištění zkrátka nestačí pro všechny na všechno v západoevropském standardu.
Jen pro představu: pokud jediný pacient s rakovinou tlustého střeva dostane týdenní dávku léku Erbitux, stojí to pojišťovnu 40 tisíc korun. Příklad pro žáky základní školy: Kolik nás se svými "dvaceti tisíci" by pak nesmělo celičký rok do ordinace? Nebo: stojí-li roční léčba Bechtěrevovy choroby pro jednoho pacienta 700 tisíc korun, nesmělo by se rok na lékaře ani podívat pětatřicet lidí. Podívat se však jdou, mají na to právo, lékaři si je zvou často, aby si víc vydělali, předepíší jim zbytečné léky...
A tak stále dokola.
Co je z pohledu pacientů etické, to nebývá z pohledu daňových poplatníků vždy ekonomické. My všichni jsme přitom obojí.
Bohužel ani v medicíně nelétají nadívaní pečení holubi do huby, i když po nich neustále toužíme. Politici nám je rádi slibují a my si je za tu pohádkovou iluzi volíme.
Kdybychom však kýženého nadívaného holuba jednou jedinkrát strčili do tomografu alias tunelu, zjistili bychom rázem, že je... úplně dutý!
